Nikdo se okamžitě nepohnul.

Tři lidé stáli uprostřed místnosti, každý z nich ztuhl v jiné pozici, jako by je někdo zastavil v čase. Jen staré hodiny na zdi tikaly dál, jejich rytmus najednou nepříjemně hlasitý.

„To byl jen průvan,“ řekl nakonec jeden z nich, ale jeho hlas zněl příliš rychle, příliš jistě.

Nikdo mu neodpověděl.

Dveře byly zavřené.

Nezabouchly se, neudělaly žádný prudký pohyb. Jen se… zavřely. Pomalu, téměř opatrně. Jako by je někdo vedl z druhé strany.

„Tady žádný průvan není,“ ozvala se žena u stolu. Její pohled směřoval k oknům. Byla zavřená. Pevně.

Muž u dveří k nim přešel a zkusil kliku.

Zamčeno.

Zamračil se.

„Zamykali jsme?“ zeptal se, aniž by se otočil.

„Ne,“ odpověděla žena okamžitě.

Ticho zhoustlo.

Vzduch byl chladnější než před chvílí. Nebyl to jen pocit — bylo to skutečné. Dech se jim začal lehce srážet, sotva viditelně, ale dost na to, aby si toho všimli.

„To není normální,“ zašeptal třetí, mladší muž, který stál u skříně.

„Klid,“ řekl první, ale tentokrát už jeho hlas nebyl tak pevný.

Pak se ozval ten zvuk znovu.

Slabý.

Jakoby vzdálený.

Něco mezi škrábáním a tichým klepáním.

Vycházel odněkud zevnitř místnosti.

Ne z chodby.

Ne zvenku.

Otočili se.

Všichni tři najednou.

Zvuk přicházel ze staré kovové skříně v rohu.

„To je nemožné,“ zamumlal mladší muž. „Ta skříň je prázdná.“

„Otevři ji,“ řekla žena.

„Cože?“

„Otevři ji.“

Zaváhal.

Pak udělal krok dopředu.

Každý jeho pohyb byl pomalý, opatrný. Jako by se snažil oddálit okamžik, kdy zjistí, co ten zvuk způsobuje.

Škrábání zesílilo.

Teď už bylo jasné.

Něco bylo uvnitř.

Natáhl ruku ke klice.

Zastavil se.

„Slyšíte to?“ zašeptal.

Ano.

Slyšeli.

A nebylo to jen škrábání.

Byl v tom rytmus.

Téměř… úmysl.

Jako by se někdo snažil upoutat pozornost.

Klik.

Dveře skříně se pomalu otevřely.

Ticho.

Absolutní.

Uvnitř nebylo nic.

Jen prázdno.

Mladší muž si oddechl.

„Vidíte? Nic tam—“

Rána.

Dveře služebny se znovu zavřely.

Tentokrát prudce.

Všichni sebou trhli.

A pak si toho všimli.

Skříň už nebyla prázdná.

Na její zadní stěně se objevily stopy.

Rýhy.

Tenoučké, nepravidelné, ale jasně viditelné. Jako by někdo… nebo něco… škrábalo zevnitř ven.

Žena přistoupila blíž.

„To tam předtím nebylo,“ zašeptala.

Muž u dveří ustoupil o krok zpět.

„Někdo si z nás dělá legraci,“ řekl, ale už tomu nevěřil ani on sám.

Pak se ozval hlas.

Ne hlas zvenku.

Ne od někoho z nich.

Tichý.

Slabý.

Přímo za nimi.

„Teď už mě slyšíte…“

Ztuhli.

Pomalu se otočili.

Nikdo tam nestál.

Ale pocit byl jasný.

Nebyli sami.

A tentokrát to nebyl jen pocit.

Na zamlženém skle okna se začala pomalu objevovat slova.

Psaná zevnitř.

Neviditelnou rukou.

Písmeno po písmenu.

„Otevřeli jste mě.“

Nikdo se nepohnul.

Nikdo nedokázal promluvit.

A pak, stejně pomalu, jako se objevila, se věta doplnila.

„Teď už neodejdu.“