Ztuhl.

Každý sval v jeho těle se napjal, jako by instinktivně čekal na něco, co nedokázal pojmenovat. Srdce mu bušilo tak silně, že měl pocit, že ten zvuk musí být slyšet v celé místnosti.

Nevěděl, co je horší.

Poslechnout… nebo se otočit.

Stál uprostřed dlouhé chodby, osvětlené jen slabým světlem jediné žárovky na konci. Stíny se natahovaly po zdech a vytvářely podivné tvary, které se zdály být živější, než by měly být. Vzduch byl chladný, ale ten dech na jeho šíji byl teplý. Nepřirozeně teplý.

„Slyšíš mě?“ zašeptal ten hlas znovu.

Byl tichý, ale jasný.

Příliš jasný.

„Kdo jsi?“ vypravil ze sebe nakonec.

Jeho vlastní hlas zněl cize. Suchý, napjatý, téměř zlomený.

Krátké ticho.

A pak tiché, téměř pobavené vydechnutí.

„To není důležité.“

Zamračil se. Snažil se soustředit, přemýšlet. Najít logiku. Možná je to někdo, kdo si z něj dělá legraci. Možná je to jen hra jeho mysli. Možná—

„Řekl jsem, neotáčej se.“

Tentokrát byl hlas ostřejší.

Naléhavější.

A blíž.

Jeho prsty se pomalu sevřely v pěst. V hlavě mu vířily myšlenky. Každá část jeho těla křičela, aby se otočil. Aby se podíval, co je za ním. Aby to skončilo.

Ale něco ho drželo.

Něco v tom hlasu.

Něco, co naznačovalo, že by to byla chyba.

„Proč?“ zeptal se tiše.

Odpověď nepřišla hned.

Jen ten dech.

Blíž.

„Protože když se otočíš…“ začal hlas pomalu, téměř jemně, „už nikdy nebudeš moct předstírat, že jsi to neviděl.“

Polkl.

Ta slova se mu usadila v hlavě jako kámen.

„Co neuviděl?“ zeptal se, ale jeho hlas byl slabší než předtím.

Ticho.

Dlouhé.

Nepříjemné.

A pak—

„To, co je za tebou… není jediné.“

Chodba se zdála najednou delší.

Temnější.

Jako by světlo na jejím konci zesláblo.

„Co tím myslíš?“ vydechl.

Odpověď přišla téměř okamžitě.

„Podívej se před sebe.“

Pomalu zvedl oči.

Na konci chodby byl velký zrcadlový panel. Dřív si ho nevšiml — nebo tam možná vůbec nebyl. Odrážel světlo žárovky a vytvářel matný obraz prostoru.

A v něm…

Stál on.

Zády k něčemu.

K něčemu, co se nacházelo přesně tam, kde to cítil.

Ale nebylo to všechno.

Jeho odraz byl… jiný.

Ne úplně.

Ale dost na to, aby si toho všiml.

Jeho postava se nehýbala úplně synchronně. Drobné zpoždění. Neznatelné pro někoho jiného.

Ale ne pro něj.

„Vidíš to?“ zašeptal hlas za ním.

Neodpověděl.

Nemohl.

V zrcadle se něco pohnulo.

Ne on.

To… za ním.

Pomalu, téměř opatrně, se v odrazu začala rýsovat silueta. Tmavá, nejasná, ale čím dál zřetelnější. Stála těsně za ním.

Příliš blízko.

„To není možné…“ vydechl.

„Je,“ odpověděl hlas klidně.

Jeho odraz v zrcadle najednou zvedl ruku.

Ale on ji nezvedl.

Ztuhl.

Silueta za ním se naklonila blíž.

A v zrcadle bylo jasně vidět něco, co nikdy nechtěl spatřit.

Tvář.

Ne jeho.

„Teď už chápeš,“ zašeptal hlas.

Jeho vlastní odraz se pomalu otočil.

A podíval se přímo na něj.

Z druhé strany.

V tu chvíli si uvědomil pravdu, která byla horší než jakýkoliv strach.

On nebyl ten, kdo by se neměl otočit.

On byl ten… před kým bylo varování určeno.