Stála uprostřed místnosti, prsty stále sevřené kolem hrnku, který už dávno vychladl. Myšlenky se jí rozutekly dřív, než stihla zareagovat. Bylo to příliš náhlé. Příliš nečekané.
Ten zvuk.
Zpočátku sotva postřehnutelný.
Jakési lehké… klepnutí.
Přišlo odněkud zpoza ní.
Otočila hlavu jen o pár centimetrů, ale zbytek těla zůstal nehybný. Jako by se její instinkty nedokázaly rozhodnout, jestli je bezpečnější se pohnout, nebo zůstat stát.
Ticho.
Pak znovu.
Tentokrát o něco hlasitěji.
Klep.
Zamračila se.
„Haló?“ zavolala nejistě.
Žádná odpověď.
Jen ten podivný pocit, který se jí začal rozlévat pod kůží. Nepříjemné napětí, které nemělo jasný zdroj. Místnost vypadala normálně. Všechno bylo na svém místě. Okno zavřené. Dveře zavřené.
A přesto…
Klep.
Teď už si byla jistá, že to není náhoda.
Položila hrnek na stůl. Zvuk porcelánu o dřevo byl ostrý, až nepřirozeně hlasitý v tom tichu.
Pomalu se otočila.
Nic.
Prázdný prostor.
Žádný pohyb.
Žádný důkaz.
Vydechla.
Možná je to jen starý dům, pomyslela si. Dřevo pracuje, materiály reagují na teplotu. Nic neobvyklého.
Uklidňující vysvětlení.
Logické.
Ale nevydrželo dlouho.
Klep.
Teď to přišlo z jiného směru.
Zblízka.
Příliš blízko.
Ztuhla.
Její pohled sklouzl dolů.
Na stůl.
Přesně na místo, kam před chvílí položila hrnek.
Znovu.
Klep.
Tentokrát přímo z jeho vnitřku.
Srdce se jí rozběhlo.
Pomalu, velmi pomalu natáhla ruku.
Zastavila se těsně nad hrnkem.
„To není možné…“ zašeptala.
Ale bylo.
Klep.
Jako odpověď.
Ruka se jí roztřásla.
Chtěla ji stáhnout zpět, ignorovat to, odejít z místnosti a předstírat, že se nic nestalo. Ale zvědavost — nebo možná něco jiného — byla silnější.
Vzala hrnek do ruky.
Lehký.
Normální.
A přesto…
Zvedla ho.
Pod ním nic nebylo.
Pomalu ho naklonila.
A tehdy ten zvuk přišel znovu.
Z jeho nitra.
Klep.
Jako by někdo… nebo něco… bylo uvnitř.
Prsty se jí sevřely pevněji.
„Kdo je tam?“ vydechla, aniž by si uvědomila, jak absurdně to zní.
Ticho.
A pak—
Slabý, sotva slyšitelný hlas.
„Ty.“
Zamrzla.
Mozek odmítal přijmout to, co právě slyšela.
„To není možné,“ opakovala, tentokrát hlasitěji, jako by tím mohla realitu změnit.
Pomalu přiložila hrnek blíž k uchu.
Srdce jí bušilo v rytmu, který přehlušoval všechno ostatní.
„Co jsi říkal?“ zašeptala.
Ticho.
Dlouhé.
A pak—
„Já jsem ty.“
Hrnek jí vyklouzl z ruky.
Rozbil se o podlahu.
Střepy se rozlétly do stran.
Dech se jí zadrhl v hrdle.
Dívala se dolů.
Na rozbitý porcelán.
Na prázdný prostor, který by měl být… prázdný.
Ale nebyl.
V jednom z větších střepů se odrážela její tvář.
Jenže ten odraz…
…se neusmíval stejně jako ona.