Ráno na vězeňském dvoře se táhlo pomalu a těžce. Obloha byla zatažená těžkými šedými mraky, studený vítr pronikal až do kostí.

А právě v tu chvíli se stalo něco, co mnohým doslova vzalo dech. Katya jako by najednou překročila neviditelnou hranici.

Vyčerpaná žena, sotva držíc oči otevřené, se snažila utišit své miminko, ale únava byla silnější — v jednu chvíli prostě usnula a nechtěně se opřela hlavou o rameno neznámého muže vedle sebe.

Ale přesto… teď to bylo moje. Stála jsem před nakloněnou verandou a svírala v ruce starý klíč, který mi dali v kanceláři.

Žena už položila ruku na kliku dveří, když se za jejími zády ozval hlas — tichý, ale pevný:
Ráno na vězeňském dvoře se táhlo pomalu a těžce. Obloha byla zatažená těžkými šedými mraky, studený vítr pronikal až do kostí.
А právě v tu chvíli se stalo něco, co mnohým doslova vzalo dech. Katya jako by najednou překročila neviditelnou hranici.