Moje teta se jen usmála, když jsem jí znovu řekl, že bojuji s mravenci

Vtrhl do kavárny jako monstrum… ale o minutu později uslyšel slova, která ho zničila zevnitř.

Plesový sál se třpytil jako palác postavený pro lidi, kteří v životě nikdy neslyšeli slovo „ne“. Křišťálové lustry zalévaly naleštěnou mramorovou podlahu zlatým světlem. Záře se odrážela v číších šampaňského a blýskala se na diamantech žen, jejichž úsměvy byly až příliš dokonalé na to, aby byly upřímné.

Místností se rozhostilo podivné ticho — jako by se samotný čas zastavil, protože vycítil, že se schyluje k něčemu nečekanému.

Dav kolem nich začal rychle narůstat. Někteří lidé hlasitě vyjadřovali své pobouření, jiní si mezi sebou šeptali.
Moje teta se jen usmála, když jsem jí znovu řekl, že bojuji s mravenci
Vtrhl do kavárny jako monstrum… ale o minutu později uslyšel slova, která ho zničila zevnitř.