Pokoj byl menší, než jsem si ho pamatovala. Možná se nezmenšil on, ale já jsem vyrostla. Nebo se změnilo ticho, které v něm teď vládlo. Nebylo prázdné — bylo plné věcí, které už nikdo nepoužívá, ale nikdo je ani nedokáže vyhodit. Každý předmět tu měl svůj důvod. Každý byl stopou.

Postel byla pečlivě ustlaná, tak jak to dělala vždycky. Ne proto, že by čekala návštěvu, ale protože věřila, že i obyčejný den si zaslouží řád. Na nočním stolku ležela kniha rozečtená do poloviny, záložka pečlivě srovnaná. Nikdy neohýbala rohy. Říkala, že knihy si pamatují, jak se k nim chováme.

Přešla jsem k oknu a odhrnula záclonu. Slunce dopadalo na komodu, kde stály drobnosti, které by cizímu člověku nic neřekly. Hrnek s odloupnutým okrajem. Staré hodinky, které už dávno nešly, ale ona je odmítala vyhodit. Fotografie, na které se neusmívala do objektivu, ale na někoho vedle něj. Na mě.

Najednou mi došlo, že maminčina láska nebyla nikdy hlasitá. Nebyla okázalá. Nebyla plná velkých slov. Byla v drobnostech. V tom, že vždycky věděla, kde mám odložený svetr. V tom, že mi bez ptaní uvařila čaj přesně tehdy, kdy jsem ho potřebovala. V tom, že poslouchala, i když jsem mlčela.

Sedla jsem si na okraj postele a nechala prsty klouzat po přehozu. Vzpomněla jsem si, kolikrát tu seděla se mnou. Kolikrát mě utěšovala beze slov. Tehdy jsem si myslela, že takové chvíle budou navždy. Že některé věci se prostě nemění.

Teď jsem stála uprostřed pokoje a dívala se na to, co zůstalo. Nezůstaly odpovědi na všechny otázky. Nezůstaly rady pro každý další krok. Ale zůstalo něco jiného. Klid. Pocit, že i když tu není, nejsem ztracená. Že způsob, jakým mě milovala, ve mně dál žije.

Uvědomila jsem si, že láska se neztrácí s člověkem. Jen změní podobu. Přestane být hlasem a stane se vnitřním kompasem. Přestane být dotekem a stane se jistotou. Přestane být přítomností a stane se součástí toho, kým jsme.

Když jsem odcházela, pokoj zůstal stejný. Tichý. Uspořádaný. Ale já už ho nevnímala jako místo ztráty. Viděla jsem ho jako důkaz. Důkaz, že maminčina láska nebyla křehká. Byla zakořeněná hluboko. A i když po ní zůstaly jen věci a vzpomínky, jejich váha byla dost silná, aby mě nesla dál.