Ta věta ve mně zrála dlouho. Neřekla jsem ji nahlas hned, protože jsem se bála, že bude znít přehnaně, hystericky, že ji někdo smete ze stolu stejně jako tolik mých stížností předtím. Naučila jsem se mluvit opatrně, vážit slova, zlehčovat bolest. Naučila jsem se přikyvovat, i když jsem cítila, že se se mnou zachází nespravedlivě.

Začalo to nenápadně. Únavou, která nepřecházela. Bolestmi, jež se vracely bez vysvětlení. Když jsem šla poprvé k lékaři, odešla jsem s pocitem studu. „Musíte víc odpočívat.“ „To je stres.“ „Zkuste změnit životní styl.“ V jejich hlase nebyla zvědavost, jen hotový závěr. Jako bych byla problém, ne člověk s problémem.

Roky plynuly a já se vracela znovu a znovu. Každá návštěva byla podobná. Otázky, které směřovaly jinam než k mému tělu. Poznámky o váze, o psychice, o tom, že jsem „příliš citlivá“. Nikdo mě nebouchal ani nekřičel. A přesto jsem odcházela pokaždé menší. Zpochybněná. S pocitem, že selhávám.

Nejtěžší bylo slyšet, že je to moje vina. Že kdybych se víc snažila, kdybych byla disciplinovanější, kdybych se tolik nesledovala, bylo by mi lépe. Začala jsem jim věřit. Přestala jsem mluvit o bolesti. Přestala jsem žádat o pomoc. Naučila jsem se fungovat navzdory sobě.

Jednoho dne jsem ale narazila na někoho, kdo se díval jinak. Nechal mě mluvit. Neopravoval mě. Nezlehčoval. Položil otázky, které jsem slyšela poprvé. A když řekl, že to, co prožívám, má skutečné příčiny, rozplakala jsem se. Ne úlevou. Smutkem za všechny ty roky, kdy jsem si myslela, že problém jsem já.

Nebyl to zázračný obrat. Léčba byla dlouhá, náročná. Ale změnilo se něco zásadního: přestala jsem se obviňovat. Pochopila jsem, že důvěra v autoritu nemá znamenat ztrátu vlastního hlasu. Že otázky nejsou drzost. Že bolest není slabost.

Dnes už tu větu dokážu říct nahlas. Lékaři mě roky ponižovali. Tvrdili, že je to moje vina. Neříkám to ze zloby. Říkám to proto, aby to nebyl konec příběhu, ale jeho přepis. Aby někdo další, kdo odchází z ordinace se staženým žaludkem, věděl, že není sám. A že má právo být slyšen.