Stála jsem u okna a dívala se ven, aniž bych skutečně vnímala, co vidím. Svět za sklem pokračoval beze změny — auta projížděla, lidé mluvili, světla se rozsvěcela. Jen u mě se všechno zastavilo. Telefon vibroval nepatrně, ale v mé dlani to působilo jako otřes. Jméno na displeji jsem znala nazpaměť. Přesto jsem měla pocit, že ho vidím poprvé.

Čekala jsem na tu zprávu celý den a zároveň jsem se jí bála. Když konečně přišla, nebyla dlouhá. Jedna věta. Možná dvě. Ale mezi písmeny bylo tolik významů, že se mi rozmazávaly před očima. Prsty se mi třásly, jako by odmítaly přijmout, že právě teď se něco nevratně mění.

V hlavě se mi spustil známý kolotoč. Co jsem udělala špatně? Kdy se to zlomilo? Mohla jsem říct něco jinak, mlčet déle, nebo naopak mluvit dřív? Zpráva byla klidná, skoro zdvořilá. A právě to bolelo nejvíc. Nebyl v ní hněv, který by šel odmítnout. Bylo v ní rozhodnutí.

Sedla jsem si na parapet a opřela se o studené sklo. Telefon jsem pořád držela v ruce, jako důkaz, že si to nevymýšlím. Obrazovka se mi třásla v ruce a já jsem si uvědomila, že se třesu celá. Ne pláčem. Spíš napětím, které konečně našlo cestu ven.

Vzpomínky se mi vracely v útržcích. Rozhovory, které skončily bez závěru. Smích, který už zněl jinak. Ticho, které se postupně rozšiřovalo, až zaplnilo všechno. Ta zpráva nebyla začátkem konce. Byla jen jeho pojmenováním.

Zhluboka jsem se nadechla. Ne proto, že by to hned pomohlo, ale protože jsem to potřebovala udělat. Poprvé jsem si dovolila připustit, že odpověď nemusím napsat hned. Že nemusím nic vysvětlovat, obhajovat, zachraňovat. Některé věci se nedají opravit větou v chatu.

Položila jsem telefon na stůl a nechala ho tam. Bez odpovědi. Obrazovka postupně zhasla. V místnosti bylo ticho, které už nepůsobilo tak těžce. Pořád to bolelo, ale bylo to snesitelné. Jako když sundáte batoh, který jste dlouho nosili, a teprve pak si uvědomíte, jak byl těžký.

Obrazovka telefonu se mi třásla v ruce. Ale ve chvíli, kdy jsem ji pustila, se něco ve mně uklidnilo. Ne proto, že bych pochopila všechno. Ale proto, že jsem si konečně dovolila stát na místě, kde nemusím hned vědět, co bude dál.