Ta věta se objevila na obrazovce bez varování, strohá a neosobní, a přesto ve mně vyvolala zvláštní chvění. Kurzorem jsem přejížděl po jednotlivých slovech, jako by se pod nimi mohlo skrývat něco víc než jen technická výzva. „Řekněte OK.“ Dvě písmena, která měla potvrdit, že jsem tady. Že existuji. Že nejsem jen šedá ikona v seznamu jmen, která se už dlouho nepohnula.

Zamyslel jsem se, jak snadno se člověk může stát neaktivním. Nezmizí, jen přestane reagovat. Přestane psát, odpovídat, přihlašovat se. Svět si toho všimne až ve chvíli, kdy systém pošle upozornění. Ne proto, že by mu chyběla lidská blízkost, ale protože potřebuje pořádek. Aktivity rozdělené do sloupců, data posledního přihlášení, přehlednost.

Seděl jsem u stolu, kolem mě ticho přerušované jen slabým hučením počítače. Vzpomněl jsem si na všechny skupiny, komunity a projekty, do kterých jsem se kdysi s nadšením přidal. Na první zprávy plné energie, na sliby, že budu aktivní, že budu přispívat, reagovat, být součástí. A pak se něco změnilo. Ne náhle, spíš nenápadně. Dny se zaplnily jinými věcmi a já se pomalu přesunul do pozadí.

„Neaktivní člen.“ Zní to skoro jako diagnóza. Jako by aktivita byla měřítkem hodnoty. Pokud píšeš, jsi vidět. Pokud mlčíš, jsi podezřelý. Přitom mlčení nemusí znamenat nezájem. Někdy je to jen způsob, jak přežít vlastní chaos, jak si urovnat myšlenky, jak se nadechnout.

Prst jsem měl připravený nad klávesnicí. Stačilo napsat „OK“ a odeslat. Jednoduchý akt, který by mě vrátil mezi ostatní. Potvrzení přítomnosti v digitálním prostoru, kde se bytí často měří odezvou. Přemýšlel jsem, kolikrát v životě po mně někdo chtěl podobné potvrzení, jen bez obrazovky a bez jasných instrukcí.

Nakonec jsem si uvědomil, že ta zpráva není jen o systému a neaktivních členech. Je to otázka položená mezi řádky: Jsi tady? Chceš být viděn? Chceš se znovu zapojit, i když to znamená vyjít z úkrytu? Odpověď nebyla tak samozřejmá, jak se na první pohled zdálo.

Napsal jsem „OK“. Ne s pocitem povinnosti, ale jako tiché přikývnutí. Ne světu, ale sobě. Potvrzení, že i když jsem byl chvíli stranou, pořád jsem přítomný. Možná ne hlučný, možná ne neustále aktivní, ale skutečný. Obrazovka se na okamžik změnila, zpráva zmizela a vše se vrátilo do běžného rozhraní.

Zůstal jsem sedět a dívat se na seznam jmen. Už jsem nebyl označený jako neaktivní. Přesto jsem věděl, že skutečná přítomnost se nedá potvrdit jedním slovem. Vzniká postupně — zájmem, pozorností, ochotou být součástí. A někdy také odvahou přiznat, že i ticho má své místo.