Který se ke mně stále vracel, jako by se bála odpovědi:
„Mami… udělala jsem něco špatně?“

Ta otázka bolela víc než cokoliv jiného. Mlčela jsem. Kdybych odpověděla, zlomil by se mi hlas. Nebyla jsem naštvaná na ni. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Na to, že jsem tak dlouho věřila, že klid v rodině se udržuje mlčením.

Tu noc Hannah skoro nespala. Kašlala, budila se, svírala peřinu. Pět hodin venku, v dešti, sama na studených schodech – její tělo si to pamatovalo. Seděla jsem u její postele a sledovala, jak se jí zvedá hrudník. Jediná myšlenka mi zněla v hlavě pořád dokola: Měla jsem tam být dřív.

Další den jsem si vzala volno. A pak ještě jeden den. Balily jsme věci potichu, bez slov, jen to nejnutnější. Telefon zůstal němý. Moje matka se neozvala. Ani Brittany. To ticho bylo těžké, dusivé, horší než hádky.

Třetí ráno jsem otevřela poštovní schránku. Ležela v ní silná, bílá obálka. Pevný papír, oficiální vzhled. Nahoře jméno advokátní kanceláře. Zatajila jsem dech.

Otevřela jsem ji hned na místě.

Psalo se v ní, že dům, ve kterém jsme žily, není právně ve vlastnictví mé matky. Nemovitost byla převedena do svěřenského fondu — na moje jméno. Dokumenty podepsal můj otec rok před svou smrtí. Dům byl určen mně a mé nezletilé dceři, s plným právem trvalého bydlení. Moje matka tam směla žít jen s mým výslovným souhlasem.

Četla jsem to znovu a znovu. Ruce se mi třásly.
Poslední odstavec mi sevřel hrdlo:

„Vzhledem k neoprávněné výměně zámků a ponechání nezletilého dítěte bez přístupu k bydlišti doporučujeme okamžité právní kroky.“

Ten den jsem nic nepodnikla. Rozhodla jsem se počkat.

O několik hodin později zazvonil telefon.
„Eleno…“ hlas mé matky byl nezvykle tichý. „Přišel nám dopis. Určitě jde o nedorozumění.“

Mluvila jsem klidně. Překvapilo mě to.
„Ne, mami. Nedorozumění bylo to, že jsi zamkla dveře před mým dítětem.“

Začala mluvit o stresu, o napětí, o tom, že Hannah přehání. Nechala jsem ji domluvit. Pak jsem řekla jen jednu větu:
„Máte třicet dní.“

„Třicet dní na co?“

„Na vystěhování.“

Nastalo ticho. Pak pláč. Výčitky. Hněv. Zavěsila jsem.

O týden později přišla Brittany. Tvrdila, že chce mluvit v klidu. Říkala, že tím ubližuji dětem, že máma je slabá, že rozbíjím rodinu. Podívala jsem se na Hannah, která si u stolu kreslila. Na papíře byl dům. Nad ním slunce.

„Moje rodina je tady,“ řekla jsem. „A tu chráním.“

V den stěhování se mi matka ani jednou nepodívala do očí. Když se za ní zavřely dveře, dům se ponořil do ticha. Ale tohle ticho bylo jiné. Klidné. Bez strachu.

První noc po jejich odchodu si ke mně Hannah přisedla a tiše se zeptala:
„Mami… už je to opravdu náš domov?“

Přikývla jsem.
„Ano.“

Objala mě a zašeptala:
„Děkuju, že jsi pro mě tenkrát přišla.“

A v tu chvíli jsem pochopila něco důležitého: mlčet znamená také se rozhodnout.
A já už se tak nikdy nerozhodnu.