…už bylo ticho příliš hlasité na to, aby se dalo ignorovat. Nejprve jsem fungoval automaticky, jako stroj naprogramovaný na přežití běžného dne. Odpovídal jsem na otázky, kýval hlavou, dokonce jsem se usmál, když to situace vyžadovala. Všechno se zdálo podivně vzdálené, jako bych se díval na vlastní život skrz tlusté sklo akvária. Pohyby byly zpomalené, zvuky tlumené, emoce odložené někam stranou, aby nepřekážely.

Teprve později, když jsem zůstal sám, se ten pocit připlížil. Nebyl dramatický ani výbušný. Neudeřil jako blesk. Spíš se rozlézal, pomalu a vytrvale, jako studená voda, která se dostává pod dveře a neptá se, jestli je vítaná. Seděl jsem na okraji postele a díval se na své ruce. Připadaly mi cizí. Stejně jako myšlenky, které se začaly vynořovat z hlubin, kam jsem je celý den zatlačoval.

Vzpomínky se neptaly na svolení. Přicházely ve fragmentech — útržek věty, pohled, drobný detail, který by jindy neměl žádný význam. A přesto teď nesl tíhu celého světa. Každý z těch obrazů se lepil na vědomí a odmítal se pustit. Čím víc jsem se snažil myslet na něco jiného, tím pevněji mě svíraly.

Šok měl zvláštní chuť. Kovovou, suchou. Usazoval se v ústech a nutil mě polykat naprázdno. Tělo reagovalo dřív než rozum — zrychlený dech, napětí v ramenou, neklid v nohách. Jako by se snažilo utéct z místnosti, ve které už dávno nebylo fyzicky, ale jen myšlenkami. Čas se rozpadl na nepravidelné úseky. Minuty se táhly, hodiny mizely beze stopy.

Přemýšlel jsem o tom, jak je lidská mysl podivně vybíravá. Dokáže odložit bolest na později, aby nás ochránila, ale nikdy ji úplně nezruší. Jen ji zamkne a nechá dozrát. A když pak přijde ten správný okamžik — chvíle klidu, samoty, ticha — otevře dveře dokořán. Bez varování.

Venku za oknem projelo auto a jeho světla krátce ozářila stěnu. Ten obyčejný jev mě nečekaně vytrhl. Uvědomil jsem si, že svět pokračuje, i když se uvnitř všechno zastavilo. Ten kontrast byl téměř bolestivý. Jak může být noc tak klidná, když ve mně zuří chaos? Jak může být všechno tak normální, když já se cítím rozložený na součástky?

Postupně jsem začal dýchat pomaleji. Ne proto, že by šok mizel, ale proto, že jsem si k němu musel najít cestu. Pochopit, že je součástí procesu, ne jeho koncem. Že ten studený, lepkavý pocit není nepřítel, ale zpráva. Signál, že se něco změnilo a že návrat k původnímu stavu už není možný.

A právě v té chvíli, kdy jsem si to připustil, se v tom nepohodlí objevilo cosi nového. Ne úleva, spíš drobný záblesk jasnosti. Uvědomění, že i šok má svůj konec, i když cesta k němu vede přes temné a nepřehledné území. Zůstal jsem sedět, poslouchal vlastní dech a nechal ten pocit projít skrz sebe. Neodcházel rychle. Ale už jsem věděl, že jednou odejde.