Ten zvuk byl nenápadný, skoro zdvořilý, a přesto ve mně vyvolal lavinu myšlenek. Jako by se tím cvaknutím oddělily dvě reality: ta venku, kde se mluvilo o počasí, termínech a kávě bez mléka, a ta uvnitř, kde se všechno ztišilo a zhoustlo. Stál jsem uprostřed místnosti, ruce podél těla, a snažil se dýchat pravidelně. Vzduch voněl papírem, tonerem a starým dřevem. Na stěnách visely certifikáty v tenkých rámech, které slibovaly řád, kontrolu a správná rozhodnutí.

Posadil jsem se na židli naproti stolu. Její nohy lehce zaskřípaly, jako by protestovaly proti mé váze i přítomnosti. Pohled mi sklouzl na okno, za nímž se město tvářilo, že se ho nic z toho netýká. Lidé přecházeli ulici, tramvaj zazvonila, někdo se smál. Všechno běželo dál, zatímco tady uvnitř se čas zvolna natahoval, jako žvýkačka.

Přemýšlel jsem o tom, jak snadno se věci dávají do pohybu a jak těžko se zastavují. Jedno rozhodnutí, jedno opomenutí, jeden e-mail odeslaný pozdě v noci. V hlavě jsem si přehrával věty, které jsem mohl říct jinak, a kroky, které jsem mohl udělat dřív. Každá vzpomínka měla ostré hrany, o které se myšlenky zachytávaly.

Na stole ležel zápisník, otevřený na prázdné stránce. Pero bylo položené přesně doprostřed, jako by čekalo na první slovo. Ta prázdnota mě znervózňovala víc než cokoliv napsaného. Prázdná stránka totiž snese všechno — i ticho, i pravdu. A pravda někdy bolí tím víc, čím je prostší.

Zhluboka jsem se nadechl. Vzpomněl jsem si na ráno, na cestu do práce, na to, jak jsem si v tramvaji opakoval, že to zvládnu. Že se budu dívat rovně, mluvit klidně a nenechám se vyvést z míry. Sebedůvěra je ale křehká věc; stačí jedno cvaknutí dveří a rozpadne se na drobné střepy.

Minuty ubíhaly pomalu. Vnímal jsem tikání hodin, které visely někde za mými zády. Každé tiknutí bylo jako malé připomenutí, že čas nelze vrátit ani přeskočit. Dá se jen projít. Krok za krokem, slovem za slovem. A někdy mlčením.

Když jsem konečně promluvil, hlas mi zněl cize, jako by nepatřil mně. Přesto jsem pokračoval. Věty se postupně usazovaly, získávaly tvar a smysl. Nebylo to snadné, ale bylo to nutné. Uvědomil jsem si, že odvaha není v tom nemít strach, ale dokázat s ním zůstat v jedné místnosti.

A pak, téměř neznatelně, se něco změnilo. Žaludek se mi přestal svírat, ramena povolila. Dveře byly pořád zavřené, ale už nepůsobily jako hranice. Spíš jako rám obrazu, do kterého se vejde i nejistota, i naděje. Když jsem se zvedal ze židle, věděl jsem, že ať už se stane cokoliv, ten tichý zvuk zavřených dveří už nade mnou nebude mít stejnou moc.