Smích zazněl ostře a naprosto nevhodně, jako prasknutí skla v sterilním tichu operačního sálu.

Nikdo z přítomných si nebyl jistý, odkud přesně přišel. Nebyl hlasitý, nebyl dlouhý, ale jeho tón byl tak cizí a nepatřičný, že se zdál téměř hmatatelný. Chirurg ztuhl s rukama nad operačním polem, instrumentářka zvedla hlavu a anesteziolog se podíval ke dveřím, jako by čekal, že tam někdo stojí a dívá se dovnitř. Dveře však zůstaly zavřené a červené světlo hlásilo, že sál je obsazený.

„Slyšeli jste to?“ zašeptala sestra, přestože nebylo koho se ptát. Všichni slyšeli.

Operace byla rutinní, alespoň podle dokumentace. Pacientka středního věku, žádné komplikace, žádná rizika, která by vybočovala z běžných statistik. Přesto v místnosti viselo napětí, které se nedalo vysvětlit. Monitory pípaly pravidelně, světla svítila přesně tam, kde měla, a přesto měl každý pocit, že něco neviditelného narušilo řád, na němž byli zvyklí.

Smích se ozval znovu. Kratší, tišší, skoro jako ozvěna. Tentokrát jakoby přicházel zpoza jejich zad.

Chirurg si odkašlal a pokračoval v práci. Zkušenosti ho naučily ignorovat rozptýlení, soustředit se jen na to, co je před ním. Přesto cítil, jak mu po zádech přeběhl chlad. V operačním sále strávil tisíce hodin. Slyšel pláč rodin, slyšel ticho po špatných zprávách, slyšel úlevu i zoufalství. Ale smích? Tady? To bylo něco jiného.

Instrumentářka si všimla drobné změny. Ne v pacientce, ne v přístrojích, ale v atmosféře. Jako by vzduch zhoustl. Jako by někdo další sdílel prostor, aniž by měl tělo.

„Možná ventilace,“ zamumlal anesteziolog, ale znělo to spíš jako pokus uklidnit sám sebe než ostatní. Ventilace však fungovala bezchybně. Technika nezklamala. Něco jiného ano.

Smích se ozval potřetí. Tentokrát byl blíž. A tentokrát v něm nebyla radost. Spíš cosi posměšného, neklidného, skoro dětského. Sestra instinktivně ustoupila o krok a narazila zády do stolku s nástroji. Kov tiše cinkl a zvuk se rozplynul v prostoru.

„Dost,“ řekl chirurg pevně. Nevěděl, komu to říká. Možná sobě. Možná tomu neviditelnému narušiteli. Možná strachu, který se snažil proniknout do jeho mysli.

Operace pokračovala a smích už se neozval. Ale pocit, že nejsou sami, zůstal až do posledního stehu. Když bylo hotovo a pacientku odváželi pryč, nikdo nepromluvil. Všichni se pohybovali mechanicky, přesně podle naučených postupů, jako by se báli, že jakékoli slovo by mohlo znovu něco probudit.

Až v šatně, když si sundávali rukavice a pláště, se instrumentářka odvážila promluvit. „Nikdy jsem se tam necítila… takhle.“

Nikdo jí neodpověděl. Nebylo co říct.

O několik dní později se chirurg dozvěděl, že ve stejném sále před lety proběhla operace, která skončila nečekaně špatně. Ne kvůli chybě, ale kvůli shodě okolností, které se nedaly ovlivnit. Rodina tehdy prý reagovala zvláštně. Mezi slzami se údajně ozval hysterický smích, ostrý a zlomený zároveň. Smích člověka, který neví, jak jinak unést bolest.

Chirurg zavřel složku a zůstal chvíli sedět. Neměl důkaz, neměl vysvětlení. Jen vzpomínku na zvuk, který se nehodil do sterilního ticha operačního sálu.

A pokaždé, když dnes vstoupí do místnosti s jasnými světly a kovovým leskem, na okamžik se zaposlouchá. Ne proto, že by čekal smích. Ale proto, že ví, že některé věci se z prostoru nevytrácejí tak snadno.