Krabice stála už několik dní uprostřed obýváku a já kolem ní chodila, jako by tam ani nebyla. Byla obyčejná, hnědá, přelepená páskou, na jedné straně popsaná vybledlou fixou: Dětské věci. Přesto v sobě nesla tíhu, na kterou se nedalo zvyknout. Věděla jsem, že ji jednou budu muset otevřít. Jen jsem nevěděla kdy.

Ten den přišel nenápadně. Venku pršelo a byt byl plný ticha, které člověk slyší jen tehdy, když zůstane sám se svými myšlenkami. Sedla jsem si na zem, opřela se zády o gauč a pomalu odlepila pásku. Zvuk trhajícího se lepidla mi projel celým tělem.

Navrchu ležely svetříky. Pečlivě složené, jeden vedle druhého, každý s drobným obrázkem, který už dávno ztratil barvu. Medvídci, autíčka, hvězdy. Vzala jsem jeden do ruky a přejela prsty po měkké látce. Okamžitě se mi vybavila rána, kdy jsem ho oblékala na ospalé dítě, které se nechtělo zvednout z postele a brblalo, že je mu zima.

Pod svetříky byly malé botičky. Některé skoro nové, jiné s podrážkami ošlapanými tak, že už sotva držely tvar. Jedny měly rozvázané tkaničky, jako by čekaly, až je někdo znovu obuje. Přičichla jsem k nim a ucítila slabou, dávno vyprchanou vůni dětského krému a prachu z hřiště.

Hračky byly dole. Ošoupané, s ulomenými částmi, některé bez očí, jiné bez koleček. Plyšový pes s chybějícím uchem. Plastový dinosaurus s odlomeným ocasem. Autíčko, které už nikdy nepojede rovně. Každá z těch věcí byla kdysi důležitá. Ne pro svou hodnotu, ale pro radost, kterou přinášela.

Seděla jsem tam dlouho a nechala věci projít rukama jednu po druhé. V hlavě se mi míchaly obrazy smíchu, pláče, prvních kroků i pádů, po kterých následovalo rychlé objetí a slib, že to zase přejde. Některé vzpomínky bodaly, jiné hřály. Všechny ale patřily k životu, který se už nevrátí v té podobě, jakou měl tehdy.

Dlouho jsem si myslela, že ty věci schovávám proto, že se s nimi neumím rozloučit. Že jsem slabá, že se držím minulosti. Teprve když jsem krabici otevřela, došlo mi, že nejde o loučení. Jde o uznání. O přiznání si, že něco bylo krásné, důležité a že to skončilo.

Svetříky už nikdo neoblékne. Botičky nikdo neoklepe o práh. Hračky zůstanou tiché. Ale jejich význam nezmizel. Nesou v sobě čas, kdy byl svět menší, pomalejší a plný drobných starostí, které se zdály obrovské jen proto, že patřily dítěti.

Nakonec jsem věci složila zpátky. Ne úplně stejně. Něco jsem nechala nahoře, něco stranou. Krabici jsem znovu zavřela, ale tentokrát bez pásky. Už to nebyla bariéra, jen víko.

Postavila jsem ji ke zdi a cítila zvláštní klid. Ne proto, že by to nebolelo, ale proto, že jsem si dovolila se podívat. Pečlivě složené svetříky, malé botičky, ošoupané hračky. Ne jako připomínka ztráty, ale jako tichý důkaz toho, že láska má mnoho podob – a některé se vejdou i do obyčejné kartonové krabice.