Dvůr byl prázdný a tichý, jen někde v dálce vrzal starý plech a vítr si pohrával s listím, které se sem zatoulalo z ulice. Kamenná dlažba byla chladná a popraskaná, pamatující si víc kroků, než kolik by kdo dokázal spočítat. Právě tam stála ona. Nepohnula se, jako by čekala, že jí někdo řekne, kam má jít dál.

Malý pytel s oblečením svírala oběma rukama. Nebylo v něm skoro nic – pár triček, staré kalhoty, svetr, který pamatoval lepší časy. Přesto jí připadal těžší s každou vteřinou. Ne kvůli své váze, ale kvůli tomu, co představoval. Byl to celý její svět, smrštěný do několika kusů látky.

Ještě ráno měla klíče. Měla adresu, kam se vracet. Měla pocit, že někam patří. Teď měla jen ten dvůr, studený vzduch a otázky, na které nikdo neodpovídal. Dům za jejími zády vypadal stejně jako vždycky – omšelá fasáda, okna s oprýskanými rámy. A přesto byl najednou cizí. Zavřený. Nepřístupný.

Vzpomínky se jí vracely nepozvané. Smích v kuchyni, večery, kdy seděla na podlaze a poslouchala kroky nad sebou, hlasy, které zněly kdysi přátelsky a později už jen chladně. Věci se nemění najednou, uvědomila si. Rozpadají se pomalu, skoro nenápadně, dokud jednoho dne nezjistíte, že už není co zachraňovat.

Podívala se na pytel. Nahoře vykukoval rukáv svetru. Ten jí kdysi někdo dal se slovy, že jí bude teplo. Teplo jí teď ale nebylo. Ani zvenčí, ani uvnitř. Přesto se ho nedokázala zbavit. Některé věci si člověk nese dál jen proto, že v sobě mají otisk chvílí, kdy ještě věřil.

Udělala krok vpřed. Pak další. Každý pohyb byl pomalý, opatrný, jako by se bála, že když zrychlí, něco se zlomí. Možná ona sama. Brána byla otevřená. Nikdo jí nebránil odejít. A přece měla pocit, že opouští víc než jen místo. Opouštěla představu o životě, který si kdysi malovala.

Venku na ulici projelo auto a jeho světla na okamžik osvítila dvůr. V tom krátkém záblesku si uvědomila, že stojí rovně. Unavená, ale ne zlomená. Smutná, ale stále dýchající. To zjištění ji překvapilo.

Nevěděla, kam půjde. Neměla plán ani jistotu. Měla jen ten pytel s oblečením a sebe. A možná to bylo málo. Ale bylo to všechno, co jí zůstalo.

Když prošla branou, neotočila se. Některé pohledy zpět člověka jen zbytečně svazují. Ulice před ní byla dlouhá a plná neznámých možností. Každý krok ji bolel, ale zároveň ji vzdaloval od místa, kde už neměla hlas.

A tak šla dál. S pytlem lehčím než její osud, ale s odvahou, která se v ní rodila právě v té chvíli. Pomalu, tiše, bez jistoty. Přesto kupředu.