Bylo krátce po sedmé ráno a dům byl nezvykle tichý. Děti už odešly do školy, manžel do práce a já zůstala sama s hrnkem pomalu chladnoucí kávy. V posledních týdnech jsem měla zvláštní pocit, že v domě něco nehraje. Nešlo o hluk ani o nepořádek. Spíš o drobnosti – otevřené dveře, které jsem si pamatovala zavřené, věci položené jinam, než kde jsem je nechala. Snažila jsem se tomu nepřikládat význam, ale včerejší noc mě donutila jednat.

Náš bezpečnostní systém byl jednoduchý. Jedna kamera v obývacím pokoji, druhá na chodbě u schodů. Nikdy jsem je pořádně nekontrolovala, sloužily spíš pro klid v duši. Včera kolem půlnoci jsem se ale probudila s pocitem, že někdo stojí za dveřmi ložnice. Ten pocit byl tak silný, že jsem ani nedokázala vstát z postele. Ráno jsem si řekla, že záznam prostě zkontroluji, jen abych si dokázala, že šlo o hloupý sen.

Otevřela jsem notebook a přihlásila se do systému. Nejprve jsem pustila záznam z chodby. Hodiny ubíhaly rychle – prázdná chodba, tma, občasný stín, když se venku rozsvítilo pouliční světlo. Přeskočila jsem na čas krátce po půlnoci. V tu chvíli se obraz lehce rozostřil. Myslela jsem, že jde o technickou chybu.

Pak se na konci chodby objevila postava.

Stála tam nehybně, částečně ve stínu. Nebyla to silueta, která by odpovídala člověku, jakého znám. Příliš dlouhé paže, podivně nakloněná hlava. Nedívala se přímo do kamery, ale měla jsem pocit, že sleduje něco jiného. Něco blíže. Jako by věděla, kde jsem spala.

Zatajila jsem dech a přiblížila obraz. V tu chvíli se postava pohnula. Pomalu, trhaně, krok za krokem směrem ke schodům. Kamera nezachytila žádný zvuk, ale já měla pocit, že slyším tiché šourání. Když zmizela z dohledu, uvědomila jsem si, že svírám myš tak silně, až mě bolela ruka.

Rychle jsem přepnula na kameru v obýváku. Záznam se načítal několik vteřin, které mi připadaly jako věčnost. Obraz naskočil – náš gauč, konferenční stolek, dětské hračky v rohu. Všechno působilo normálně. Už jsem si chtěla oddechnout, když jsem si všimla pohybu u okna.

Postava stála přímo uprostřed místnosti.

Teď jsem ji viděla jasněji. Nebyla průhledná ani rozmazaná. Byla skutečná. Její kůže měla podivně šedý odstín a oblečení, pokud se to tak dalo nazvat, vypadalo staré, cizí. Hlava se pomalu otočila směrem ke kameře. A pak, s naprostou jistotou, zvedla ruku a položila prst na rty.

„Pššš,“ zašeptala jsem sama pro sebe, aniž bych věděla proč.

V tom okamžiku se obraz zastavil. Nezamrzl – prostě skončil. Časový údaj přeskočil o několik minut dopředu. Obývák byl znovu prázdný. Žádná stopa po vetřelci, žádné rozbité okno, žádné otevřené dveře. Jen ticho.

Zavřela jsem notebook a pokusila se vstát. Kolena se mi skutečně podlomila a já se musela chytit stolu, abych nespadla. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem ho slyšela v uších.

Ten den jsem kamerový systém odpojila. Nezavolala jsem policii, protože jsem věděla, že bych nedokázala vysvětlit, co jsem viděla. Dům jsme zatím neopustili, ale každou noc zamykám dveře dvakrát a světla nechávám rozsvícená.

A někdy, těsně před usnutím, mám nepříjemný pocit, že někdo stojí na chodbě. Ne proto, aby ublížil. Ale aby se ujistil, že mlčím.