Na monitoru se střídaly obrazy prázdných chodeb, výtahu, vstupních dveří. Nic neobvyklého. Přesto cítila, jak se jí svírá žaludek. Ty události nebyly velké ani hlasité — zmizelé poštovní zásilky, otevřené dveře sklepa, světlo rozsvícené tam, kde ho nikdo nenechal. Právě ty drobnosti ji donutily jednat.

Zastavila záznam několik minut před půlnocí. Dům byl ponořený do tmy, jen nouzová světla vrhala dlouhé stíny po stěnách. Najednou se obraz lehce zachvěl a na chodbě v přízemí se objevila postava. Nešla. Spíš klouzala, pomalu, téměř opatrně, jako by znala každý centimetr prostoru.

Mělníková přiblížila obraz. Kapuce stažená hluboko do čela, obličej skrytý. Ale něco na tom pohybu jí bylo povědomé. Ten způsob, jakým se postava zastavila u schránek. Jak se krátce rozhlédla, přestože kamera byla viditelně označená.

Srdce se jí rozbušilo, když si všimla detailu — drobného kulhání na levou nohu. Přesně tak chodil někdo, koho znala velmi dobře.

Posunula záznam dál. Postava zmizela ve dveřích technické místnosti. O několik minut později vyšla ven s malým balíčkem v ruce. Pak obraz opět ztichl. Prázdná chodba. Ticho.

Mělníková se opřela o opěradlo židle. Pravda byla teď ostrá a nepříjemná. Podezřelé události nepřicházely zvenčí. Přicházely zevnitř.

A to byl teprve začátek.