Vlastním malý, ale pečlivě zásobený obchod s delikatesami na okraji města. Nabízím věci, které jinde neseženete – vyzrálé sýry z horských farem, španělské šunky, ručně vyráběné čokolády, bio maso od lokálních chovatelů. Každý kus má svou cenu i příběh, a proto jsem si vždy vedl přesné záznamy o skladových zásobách. Právě ty mě jednoho podzimního rána znepokojily.
Nejdřív zmizel jeden kus drahého sýra. Připsal jsem to chybě v evidenci. O pár dní později ale chyběla celá bedýnka vakuově baleného hovězího. Pak několik lahví vzácného olivového oleje. Ztráty nebyly masivní, ale byly pravidelné a týkaly se výhradně těch nejdražších položek. Začal jsem být nervózní.
Můj první instinkt byl prostý: někdo z personálu krade. Měl jsem tři zaměstnance, všichni působili spolehlivě, ale čísla nelhala. Sledoval jsem jejich chování, nenápadně jsem se ptal, zda si nevšimli něčeho podezřelého. Nic. Obchod fungoval normálně, zákazníci byli spokojení, atmosféra klidná. A přesto se zásoby dál tenčily.
Rozhodl jsem se proto zkontrolovat bezpečnostní kamery. Neudělal jsem to hned – možná jsem se podvědomě bál, že uvidím něco, co zničí důvěru, kterou jsem si se zaměstnanci vybudoval. Jednoho večera, když už byl obchod zavřený a venku pršelo, jsem si sedl do kanceláře, nalil si studenou kávu a spustil záznamy.
První hodiny byly nudné. Zákazníci, běžný provoz, úklid. Pak jsem přepnul na noční záznam. A tehdy jsem to uviděl.
Krátce po druhé hodině ráno se v obchodě rozsvítila světla v chladicím boxu. Ne náhle, ale jemně, jako by někdo věděl přesně, kde sáhnout. Kamera nezachytila žádné násilné vniknutí, žádné rozbité dveře. Postava, která se objevila v záběru, vstoupila hlavním vchodem. Pomalu. Klidně.
Byla vysoká, nepřirozeně hubená a pohybovala se způsobem, který mi okamžitě způsobil mrazení v zádech. Jako by nechodila, ale klouzala. Tvář nebyla vidět – kamera ji nedokázala zaostřit, ať jsem si záznam přehrával jakkoli. Postava zamířila přímo k regálům s nejdražším zbožím. Neváhala. Nehledala. Věděla.
Sledoval jsem, jak bere jeden konkrétní produkt za druhým, ale nedávala je do tašky ani do kapsy. Jen je držela v rukou… a pak je přikládala k hrudi. V ten moment obraz na vteřinu ztratil kvalitu, jako by došlo k rušení signálu. Když se obraz znovu vyjasnil, potraviny byly pryč. A postava pokračovala dál.
Záznam skončil tím, že se otočila směrem ke kameře. Na zlomek sekundy jsem měl pocit, že se dívá přímo na mě, skrz obrazovku, skrz čas. Pak světla zhasla a obchod zůstal prázdný.
Seděl jsem tam dlouhé minuty, neschopen pohybu. V hlavě mi běžely racionální vysvětlení – porucha kamery, žert, halucinace způsobená únavou. Ale další noci ukázaly totéž. Vždy stejný čas. Vždy stejná postava. Vždy stejné drahé potraviny.
Pozval jsem technika, aby kamery zkontroloval. Nenašel žádnou chybu. Doporučil mi lepší zabezpečení. Když jsem mu ukázal záznam, zbledl a řekl jen, že něco takového ještě neviděl. Odmítl přijít znovu.
Od té doby jsem obchod zavřel dřív a na noc jsem tam zůstával. Chtěl jsem se s tím setkat tváří v tvář. Ale postava už nepřišla. Zmizely jen poslední kusy zboží, které jsem měl na skladě. Ty nejvzácnější.
Dnes je obchod zavřený úplně. Regály jsou prázdné a kamery vypnuté. Někdy ale v noci, když jdu kolem, mám pocit, že uvnitř někdo stojí. A čeká. Možná ne na potraviny, ale na mě.