…vysoké stropy odrážely hudbu smyčců a křišťálové lustry se třpytily tak jasně, až se zdálo, že ten den nemůže existovat nic temného. Její šaty splývaly po podlaze jako tekutý sníh a každý, kdo se na ni podíval, měl pocit, že sleduje dokonalý obraz štěstí. Úsměv měla lehký, jistý, přesně takový, jaký se čeká od nevěsty, která dostala všechno.

Hosté šeptali obdivem. Jak je krásná. Jaké má štěstí. Jaký je to ideální pár.

Jenže nikdo neviděl, jak se její prsty nepatrně třesou pokaždé, když se dotkne prstenu. Nikdo si nevšiml, že se její pohled občas na zlomek vteřiny ztratí kamsi stranou, k vysokým oknům, za nimiž se otevíral svět, do kterého už neměla vstup.

Vzpomněla si na ráno. Na ticho hotelového pokoje. Na chvíli, kdy seděla na okraji postele a přemýšlela, jestli je odvaha odejít větší než odvaha zůstat. Rozhodla se mlčet. Usmát se. Nezklamat očekávání, která byla pečlivě vystavěna kolem ní.

Když zaznělo její „ano“, sál propukl v potlesk. Sklenky zazvonily, fotoaparáty cvakaly a svět se točil přesně tak, jak měl. A ona stála uprostřed toho všeho, dokonale oblečená, dokonale nalíčená, dokonale šťastná — alespoň na pohled.

Teprve později, když se sál vyprázdnil a světla pohasla, zůstala na okamžik sama. Sundala si boty, opřela se o chladnou stěnu a konečně si dovolila zavřít oči.

Vypadala jako nejšťastnější žena na světě.
Ale štěstí je někdy ticho, které si všichni pletou s úsměvem.