Každý přítomný zadržel dech. Předseda senátu ještě ani nezvedl oči od spisu, a přesto všichni cítili, že se schyluje k něčemu, co může změnit celý proces. Vzduch byl těžký, přetížený napětím, které se lepilo na kůži jako studený pot.

Na lavici obžalovaných seděla žena v tmavém kostýmu, její ruce byly pevně sepnuté, až jí klouby zbělely. Po celou dobu byla klidná, téměř nehybná, jako by se jí celá situace netýkala. Ale teď — když se dveře síní pomalu otevřely — sebou trhla. Neznatelně, ale dost na to, aby si toho všiml i státní zástupce.

Do síně vstoupila postava v dlouhém kabátě. Její kroky zněly tvrdě, odrážely se od dřevěných lavic a přinášely s sebou chlad, který do té chvíle nikdo necítil. Muž si sundal kapuci, přejel pohledem po publiku a zamířil přímo k řečništi. Bez zaváhání, bez zbytečného pohledu do stran.

„Tento svědek nebyl na seznamu,“ vyprskl obránce, až příliš nahlas.

„Byl přizván na základě nových skutečností,“ odtušil předseda senátu, ale ani on nezakryl zvědavost v hlase.

Muž položil na stůl složku — obyčejnou, šedivou, bez jména. A přesto to vypadalo, jako by se s jejím dopadem otřásla celá místnost. Otevřel ji, vyňal jediný list papíru a beze slova ho posunul směrem k soudci.

„Co je to?“ otázal se předseda.

Svědek pozvedl oči.

„Důkaz,“ řekl jednoduše. „Takový, který obrací váš případ naruby.“

V publiku to zašumělo. Obžalovaná zbledla.

A soudní síní, ještě před okamžikem tak tichou, se teď nesl nový pocit — ne strach, ne údiv, ale neodvratná jistota, že nic už nebude jako dřív.