Každé ráno přicházel jako první a odcházel jako poslední. Když se škola probouzela do nového dne, on už měl za sebou hodiny tichého, nenápadného úsilí — zvedání židlí, sbírání zapomenutých míčů, leštění madel na tribunami, která dávno ztratila lesk. Byl školní správce. Ne nepostradatelný, ne oslavovaný. Jen ten, kdo se stará, aby všechno fungovalo.

Většina studentů kolem něj procházela, aniž by si ho všimla. Byl „ten pán s klíči“. Ten, který jim otevře sklad, když někde zapomenou vybavení, nebo trefně zamručí pokaždé, když musí uklízet novou vrstvu prachu z podrážek po basketbalovém tréninku.

Jenže Aaron tu viděl víc než ostatní. V každém odlesku světla na parketách se mu vybavovaly roky, které tu strávil. Viděl bývalé studenty, kteří tu zkoušeli své první kroky k vysněným medailím. Viděl trenéra Harrisona, jenž kdysi vyhrábl zaprášený tým z úplného dna. Viděl i sebe, mnohem mladšího, jak stojí v rohu s koštětem a poprvé si uvědomuje, že tahle práce je jeho životní jistota — a možná dokonce i domov.

Jednoho dne však v tělocvičně narazil na něco, co narušilo jeho rutinu. Míč — starý, nepoužívaný, pokrytý vrstvou prachu — ležel uprostřed hřiště, jako by ho tam někdo položil schválně. Aaron se k němu sehnul a zdvihnul ho. V tu chvíli zaslechl hlas.

„Pane Blakeu?“

Otočil se. U dveří stála drobná dívka z prvního ročníku, nervózně si pohrávala s rukávy mikiny.

„Já… já jsem slyšela, že jste býval hodně dobrý,“ vykoktala.

Aaron se zamračil. „V čem? V zametání?“

Dívka zavrtěla hlavou. „V basketu. Říkala mi to trenérka. Prý jste kdysi hrával.“

Na okamžik z něj vyprchala všechna slova. Nikdo o tom nemluvil celé roky. Nikdo se neptal. Nikomu na tom nezáleželo.

„Nejsem si jistý, že ‚hodně dobrý‘ je správné slovo,“ zamumlal. Ale míč v ruce najednou působil povědomě. Těžký. Známý. Jako by trpělivě čekal, až ho zvedne.

Dívka udělala krok blíž. „Můžete mi něco ukázat? Jen pár triků. Já… já nejsem zrovna nejlepší. A slyšela jsem, že vy jste byl.“

Aaron chvíli mlčel. Pak si povzdechl, odložil hadr a stoupl si na střed hřiště. Míč se dotkl parket, odrazil se, a když jeho dlaň instinktivně našla správný rytmus, něco v něm se po dlouhém spánku probudilo.

Dívka se dívala s očima dokořán.

„Tohle… chcete naučit?“ zeptal se.

Přikývla.

A Aaron Blake, muž který znal tělocvičnu jako nikdo jiný, náhle pochopil, že jeho práce nebyla nikdy jen o úklidu. Byla o všem, co zůstalo, když svět zapomněl. O tom, co mohl předat dál.

A poprvé po letech se usmál — ne do země, ale přímo před sebe.