Byl to jen obyčejný předmět — alespoň na první pohled. Malá kovová krabička, zašlá časem, s tenkým škrábancem přes víčko. Nic, co by v běžném životě vzbudilo pozornost. Ale já ji poznala okamžitě. Viděla jsem ji dřív… jednou, v noci, když jsem byla dítě a neměla jsem být vzhůru. Tehdy jsem si myslela, že je to fantazie. Nebo noční můra.

Máma ji držela v rukou tak pevně, jako by se bála, že se jí rozpadne na prach. Nebo že ji někdo vytrhne. Podívala se na mě — nejdřív rychle, potom dlouze, jako by v mých očích hledala odpovědi, které sama nechtěla znát.

„Vědělas o tom?“ zeptala se tiše.

Pomalu jsem zakroutila hlavou. Ale pravda byla složitější. Věděla jsem něco… útržek… pocit, že v našem domě je skrytý příběh, který nikdo nechtěl vyslovit nahlas.

Máma otevřela víčko. Kov zaskřípal a v krabičce se objevil složený papír, starý a křehký jako podzimní list. Když ho rozevřela, bylo vidět několik řádků psaných rukou, kterou jsem okamžitě poznala — otcovo písmo, pevné, rovné, přesné.

Slova byla krátká. Ale každé z nich bodalo.

„Až to najdete, bude už pozdě. Nehledejte mě. Neodpovídejte. Je to tak lepší.“

Máma přitiskla papír k hrudi, jako by jí mohl dát zpět všechny roky, které se jí teď sypaly mezi prsty. A mně se náhle stáhl žaludek. Protože jsem si uvědomila, že to nebyl dopis na rozloučenou. Nebyl to vzkaz k útěku.

Bylo to varování.

A my jsme právě otevřely věc, kterou někdo — možná i můj vlastní otec — chtěl nechat ležet navždy.