Vlny ještě chvíli dotíraly na mé kotníky, jako by mě nechtěly pustit zpátky na pevnou zem. Vítr mi vháněl mokré vlasy do obličeje a každé nadechnutí pálilo, napůl slanou vodou, napůl strachem. Chvíli jsem jen stála, nevěřícně se dívala na temnou hladinu a snažila se pochopit, co se právě odehrálo.

Nebyla to jen ta noc, ani ta prudká bouře. Bylo to všechno, co se ve mně hromadilo celé měsíce—tíha očekávání, neustálé pochybnosti, tiché varovné signály, které jsem tak dlouho ignorovala. Až teď, když se voda kolem mě konečně uklidnila, mi došlo, jak blízko jsem byla k tomu, abych se nechala stáhnout někam, odkud není návratu.

Udělala jsem krok zpět. Kolena se mi podlomila, ale zvládla jsem se udržet na nohou. V hlavě mi pulzovala bolest, ostrá a neúprosná, jako připomínka, že lidské hranice nejsou nekonečné. A já jsem tu svou právě přestoupila.

Poprvé po dlouhé době jsem dovolila sama sobě nadechnout se opravdu zhluboka. V tom dechu bylo všechno—úleva, zoufalství, vztek i křehký zbytek odvahy. Věděla jsem, že až se ráno probudím, nic už nebude stejné.

Ale právě tam, na tom chladném břehu, jsem si uvědomila něco, co jsem dlouho odmítala přijmout: pokud chci přežít, musím přestat utíkat. A začít znovu, i kdyby to mělo bolet víc než ta ledová voda, která mě ještě před chvílí pohlcovala.