Ještě ráno tu bylo ticho – takové to měkké, domácí ticho, které dům obalovalo celé roky jako stará deka. Ale jakmile poslední dech unikl z jejích rtů, všechno se změnilo. Jako by se tím zlomil i jakýsi neviditelný zámek, který po celá léta držel rodinu pohromadě.

Do předsíně se nahrnuli příbuzní, které jsem neviděla celé věky. Každý z nich měl na tváři jiný výraz: falešný smutek, přehnané zděšení, nebo naopak zvláštní, podivně nepřítomnou radost. Babička nebyla ještě ani odvezena a už se rozjížděla první hádka o šperky, o kredenc, o starý šicí stroj, který nefungoval snad už deset let.

„Tohle chtěla nechat mně!“ vykřikovala teta Věra, i když nikdo neměl důkaz, že by babička kdy řekla něco takového. Strýc Pavel se mezitím hrabal v prádelníku, zatímco sestřenice Klára běhala po domě s mobilem v ruce a fotila všechno, co by se mohlo později hodit jako „důkazní materiál“.

Já jsem stála u dveří jejího pokoje a držela se zárubně, protože jsem měla pocit, že se jinak sesunu k zemi. Tam, kde ještě před pár hodinami sedávala se svým vyšíváním a šálkem medového čaje, se teď převalovaly vlny lidské malosti.

V koutě pokoje ležela její oblíbená pletená šála, kterou nosila i v létě, protože „jí připomínala hezké časy“. Nikdo se o ni nepral. Nikomu nestála za pozornost. A právě v tom byl ten největší paradox – všechno, co bylo doopravdy její, všechny vzpomínky, laskavost, vůně její kuchyně, to, čím nás držela pohromadě… to nikdo nechtěl.

Dům se najednou zdál menší, stísněnější, jako by s její smrtí zestárl o celé desetiletí. A já jsem si uvědomila, že to není prach, co se vznáší ve vzduchu. Byl to rozpad jedné rodiny, pomalý a nevyhnutelný.