Nikdo přesně nevěděl, jak se tam dostal. Jeho malé kroky zanechaly na lesklé podlaze sotva znatelné otisky, přesto stačily vyvolat zmatek, který se jako vlna přelil celým oddělením. Sestřičky si mezi sebou šeptaly a lékaři se zamračeně rozhlíželi, jako by čekali, že se za chvíli zpoza rohu vynoří jeho rodiče s přesvědčivým vysvětlením.

Chlapec však mlčel. Jeho oči, veliké a vážné, pozorovaly svět kolem sebe s neobvyklým klidem. Jako by to nebylo poprvé, co bloudil místem, kde přicházejí na svět nové životy. Přitiskl si k hrudi omšelého plyšového medvídka a tiše sledoval, jak jedna ze sester zkoumá štítek na jeho zápěstí.

„Nemá žádné jméno… ani datum,“ zamumlala.

Ticho zhoustlo. Všichni čekali, zda promluví, zda nabídne alespoň kousek stopy, který by je navedl. On však jen pomalu pozvedl hlavu a pohledem sklouzl k velkým dveřím vedoucím na chodbu.

„Přišel jsem někoho najít,“ pronesl tiše, tak jemně, že se slova téměř ztratila v přístrojích kolem.

A právě v tu chvíli se atmosféra v hale změnila. Poplach utichl, ale napětí nahradilo něco mnohem silnějšího—pocit, že příběh tohoto dítěte teprve začíná a že je mnohem složitější, než si kdokoli dokázal představit.