Uvnitř bylo ticho, ten druh ticha, který se usazuje na ramenou jako prach a připomíná věci, o kterých člověk nechce přemýšlet. Benjamin položil klíče na komodu a na okamžik zůstal stát v předsíni, neschopen se pohnout dál. Měl pocit, že každé jeho nadechnutí je o něco těžší než to předchozí.

Dům, který dříve vnímal jako bezpečné útočiště, dnes působil cize. Stíny na stěnách se zdály delší, chladnější, a dokonce i vzduch byl jiný—ostřejší, skoro nepřátelský. Benjamin věděl, že to není místností; bylo to v něm. Břemeno, které nosil, se s ním táhlo jako věrný, ale nežádoucí společník.

Zavřel oči a opřel se dlaní o rám dveří. V mysli se mu znovu vybavily události posledních hodin: rozhovor, který měl změnit vše, co doposud považoval za jisté, a rozhodnutí, které po něm nečekaně žádali. Ať se snažil sebevíc, nedokázal v sobě najít klid.

„Jenom jeden krok,“ zašeptal do ticha.

A tak vykročil. Možná nejistě, možná s obavami, ale přece jen vpřed—protože někdy je právě to první, nejmenší rozhodnutí začátkem cesty, která dokáže změnit celý život.