Even předtím, než jsem vstoupil dovnitř, cítil jsem, že to místo má vlastní tep—pomalý, těžký, neviditelný, ale přesto nepopiratelný. Stará továrna na okraji města působila jako obří vyhaslý organismus: popraskané zdi připomínaly kůži, rozbitá okna působila jako slepé oči a rezavé trubky visely ze stropu jako zkroucené žíly.

Nikdo s rozumem by tam nešel. Ale já jsem tam šel… protože jsem to musel.

První krok dovnitř byl jako náraz do jiného světa. Teplota klesla okamžitě, až jsem měl pocit, že vstupuji do ledové vody. Pachuť železa a prachu mi sedla na jazyk. A ticho—ne to obyčejné ticho, ale takové, které vyplňuje prostor jako nevítaný host—mi obalilo uši.

A pak jsem to uslyšel.
Šepot.
Ne slova, ne něco srozumitelného, jen… vrnění něčeho, co rozhodně nebylo stroj. Továrna byla mrtvá. To, co vydávalo zvuk, nebylo toto místo.

Když jsem posvítil baterkou k hlavnímu výrobnímu sálu, světlo se zastavilo na něčem, co tam být nemělo. Na podlaze ležely dlouhé stopy—hluboké rýhy v betonu, jako by něco těžkého a ostrého bylo taženo sem a tam. Byly příliš čerstvé na to, aby je vytvořila rez nebo čas. Něco se tady pohybovalo.

A nebylo to tak dávno.

Udělám další krok. Kovová láhev na druhé straně haly se převrhla sama od sebe. Neprudce, ne náhodně—spíš pomalu, opatrně. Jako by něco zkoušelo, jak zareaguji.

„Je tady někdo?“ zavolal jsem.
Znělo to hloupě. Pokud tu něco bylo, rozhodně to nebyl někdo.

Světlo baterky sebou náhle škublo. Zablesklo se, jako by se snažilo vytrhnout z mých prstů. Chytil jsem ho pevněji, ale pak jsem si všiml, že nejsem sám. Ve tmě—přímo u stropu—se něco pohnulo.

Dlouhé.
Tenké.
Jako ladné, pomalé máchnutí končetinou, která nebyla lidská.

Když jsem zvedl světlo výš, nikoho jsem neviděl. Jen rozpadající se trámy. Ale měl jsem pocit, že to něco uskočilo stranou jen vteřinu předtím.

Vzduch začal vibrovat.
Nízce, jako zapnutý transformátor.
Ale továrna byla odpojena od elektřiny už roky.

Zabořil jsem prsty do baterky a udělal pár kroků dozadu. A pak jsem si všiml něčeho mnohem horšího: stopy na podlaze… přibyly další. Drobné, jako by vedle těch velkých šouravých stop chodilo ještě něco menšího. Tenké stopy připomínající otisky chodidel, ale natažené, nepravidelné, podivně dlouhé.

A mezi nimi… byly otisky rukou.
Jenomže prsty nebyly pět.
Bylo jich sedm.

Rychle. Nevědomky. Otočil jsem se směrem k východu.
Jenže dveře byly zavřené. Zavřené jinak, než jsem je nechal: kdosi přes ně přehodil masivní železnou páku, která předtím ležela na zemi.

„Ne,“ vydechl jsem. „To není možné.“

A pak se ozvalo něco, co mě zastavilo v půlce pohybu.
Není to zvuk, který se dá popsat lidským jazykem.
Bylo to jako chrčení, praskání a šeptání dohromady—zvuk, který se nesnažil napodobit lidskou řeč, ale přesto měl rytmus, který připomínal snahu mluvit.

To… cosi… se ozvalo znovu. Blíž.
A pak se z prostoru mezi starými lisy ozářilo pár očí—ne lidských, ale lesklých, zlomyslně inteligentních. A nebyl to jeden pár.
Byly tam čtyři.
Ne… šest.

Všechny upřené na mě.

A v té chvíli jsem pochopil, proč lidé říkali, že tato továrna byla zavřena ne kvůli nehodě, jak tvrdily noviny.
Ale proto, že něco uvnitř zůstalo po experimentu, který se nikdy neměl uskutečnit.

A já jsem právě probudil to, co ti před pěti lety nedokázali zničit.

To něco se začalo blížit.
A já měl jen tři možnosti: utéct, ukrýt se… nebo nepřijmout, že jsem vůbec kdy vstoupil.