Když z mého malého obchodu začaly záhadně mizet drahé potraviny, myslel jsem si, že mě okrádají zaměstnanci.

Bylo to první logické vysvětlení — vždyť kdo jiný by mohl tak přesně vědět, kdy zkontroluji sklad, kdy přijde dodávka a kdy jsem nejméně pozorný? Jenže čím déle jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi docházelo, že v tom něco nehraje. Ztráty byly nepravidelné, náhodné… někdy se ztratilo maso, jindy drahé sýry, jindy čerstvé pečivo. Žádný vzorec, žádný podpis.

„Někdo nám to dělá schválně,“ opakoval jsem si.
„Jenom kdo?“

Začal jsem si vést přesnou evidenci. Přepočítával jsem zásoby každé ráno i večer. Ostražitě jsem sledoval pohyb každého zaměstnance. Dokonce jsem nechal nainstalovat malou kameru do skladu — diskrétně, tak, aby o ní nikdo kromě mě nevěděl.

První dva dny byl klid.
Třetí den kamera zaznamenala něco podivného: stín.
Jen krátký záblesk něčeho tmavého, nízkého, jako by se někdo rychle přikrčil pod regálem. Ale nikdo z lidí to být nemohl — ve stejnou dobu jsem měl všechny zaměstnance na prodejní ploše.

Začal jsem cítit nepříjemné napětí. A možná i vztek z bezmoci.

Rozhodl jsem se, že tu noc v obchodě přespím.

Dveře jsem zamkl zevnitř a posadil se do skladu s termosem kávy a baterkou. Byl tam chlad, který jsem nikdy nevnímal, dokud jsem tu netrávil noc. Kovové stěny regálů vrhaly dlouhé stíny a každý nepatrný zvuk zněl mnohem hlasitěji — prasknutí kartonu, zahučení lednice, zašustění igelitky.

Po půlnoci se ticho změnilo.
Ztuhlé, hutné, jako by se vzduch najednou stal těžším.

A pak jsem to uslyšel.

Jemné zaklapnutí dveří skladu.
Tiché kroky.
Lehké… příliš lehké na dospělého člověka.

Srdce se mi rozběhlo.
Rozsvítil jsem baterku a namířil paprsek doprostřed místnosti.

Nikdo tam nebyl.

„Haló?“ ozval jsem se. „Kdo je tam?“

Žádná odpověď. Jen měkké šoupnutí někde za mou levou stranou.
Otočil jsem se tak rychle, až mi upadl hrnek s kávou.

A pak jsem to uviděl.

Pod jedním z nejnižších regálů se skrčila postava. Malá, hubená, ušmudlaná. Vlasy rozcuchané, tvář bledá, oči široké jako dvě mokré mince plné strachu.
Dítě.

Byl to kluk. Nejvýš devítiletý.
V ruce držel balíček šunky, tak pevně, až se mu třásly prsty.

„Prosím… nebijte mě,“ vypravil ze sebe tiše.

Otevřel jsem ústa, ale žádná slova nepřišla. Jen mi pomalu docházelo, že jsem se celé týdny mýlil — tohle nebyla krádež z chamtivosti. Nebyla to žádná organizovaná skupina ani zaměstnanci.
Bylo to dítě, které se skrývalo.
A hladovělo.

„Jak ses sem dostal?“ zeptal jsem se opatrně.

Kluk se odtáhl ještě víc.
„Nekřičte. Já… já jsem tady jen… jen v noci. Nikdo si mě nevšimne.“

„Proč to děláš?“

Chlapec sklopil oči.
„Máma spí pořád… a někdy… někdy se neprobudí dva dny. A já… hlad… mám hlad.“

Ostrá bolest mi projela hrudí.
Mohl jsem propadnout vzteku. Mohl jsem zavolat policii. Mohl jsem na něj křičet, že mi způsobil škodu.

Ale nedokázal jsem nic z toho.

Pomalu jsem poklekl, položil baterku stranou a natáhl ruku.
„Pojď ven. Neublížím ti.“

Oči kluka zaplavily slzy, ale poslušně vylezl. Byl tak lehký a vychrtlý, že když se postavil, měl jsem dojem, že by ho odfoukl i malý vítr.

„Co je tvoje jméno?“ zeptal jsem se.

„Matyáš,“ šeptl.

„Dobře, Matyáši. Uděláme to jinak. Už sem nebudeš lézt potají. Každý den mi tady přijdeš pomoct naskladňovat. A za to dostaneš jídlo domů. Rozumíš? Nikdo ti nebude ubližovat.“

Kluk přikývl tak prudce, až mu spadly vlasy do čela. A poprvé se lehce usmál — nesměle, skoro bolestně, ale přesto úsměv.

Od toho dne už mi nic nemizelo.
A můj malý obchod se stal místem, kde Matyáš každý podvečer pracoval, jedl a hlavně — byl v bezpečí.

Řekl jsem si, že někdy záhady neexistují proto, aby nás děsily.
Ale aby nás přinutily podívat se blíž.
A uvidět něco, co bychom jinak nechali sklouznout do tmy mezi regály.