Když se dveře konečně otevřely, muž udělal nejistý krok dopředu – a okamžitě ztuhl, jako by ho zasáhl elektrický šok.
Chodba před ním byla zalitá studeným, nazelenalým světlem, které sem pronikalo z jediné lampy kdesi u stropu. Světlo blikalo s nepravidelnou kadencí, téměř jako by kopírovalo rytmus jeho vlastního srdce. Ale to nebylo to, co ho vyděsilo. Ne úplně.

Byl to vzduch.

Chladný, těžký, jako by stál v místnosti, kde se celé roky nehnul ani o centimetr. Nesl sebou zápach zatuchlého dřeva, prachu a ještě něčeho dalšího – něčeho, co nepoznával, a právě to mu sevřelo hrdlo jako ledový prstenec.

„Dýchej,“ zašeptal si, ale hlas zněl cizí, tenký.

Dveře za jeho zády se zavřely s kovovým cvaknutím, které se díky ozvěně proměnilo ve zvuk připomínající zlomyslný smích. Muž se prudce otočil, ale bylo pozdě. Klika byla hladká, studená a ani se nepohnula.

„Výborně,“ zamumlal. „Takže jsi tu zase uvězněný.“

Mluvil nahlas jen proto, aby si připomněl, že existuje, že je skutečný, že není součástí toho děsivého ticha, které ho obklopovalo. Udělal další krok. Podlaha se pod jeho botou prohnula a vydala zvuk, jako by sténala bolestí. Svaly na jeho zádech se stáhly a do prstů na rukou mu vyběhlo mravenčení.

A pak to uslyšel.

Slabé ťuknutí.
Znělo jako prst narážející do skleněné tabulky. Jednou. Dvakrát. Dlouhá pauza. A znovu.

Muž zamrkal a snažil se zaostřit. Chodba byla úzká a vedla ke dveřím na jejím konci. Ty dveře byly masivní, černé a zdobené kováním, které působilo archaicky – jako by tam nepatřilo, jako by je sem přenesl čas z úplně jiného světa. A právě odtamtud přicházelo to ťukání.

„Haló?“ ozval se. „Je tam někdo?“

Odpovědí mu byla jen ozvěna jeho vlastního hlasu, která se roztříštila o stěny jako drobné úlomky skla.
Muž polkl. Srdce mu bušilo příliš rychle, snad aby přehlušilo vlastní strach.

Přistoupil ke dveřím.

Znovu ťuknutí. Tentokrát silnější.
Až ucítil lehké zachvění pod dlaní, kterou přiložil na chladné dřevo.

„Kdo jste?“ vypravil ze sebe.
A tehdy to uslyšel.

Hlas.
Ne lidský, ale něčím znepokojivě známý. Šepot, který se zvedal a klesal, jako by přicházel z hlubin pod zemí. Nesrozumitelný, ale naléhavý.

Muž ustoupil o krok. Dveře před ním se však samy od sebe začaly otevírat. Pomalu, s dlouhým skřípáním, které jehlu strachu v jeho břiše zatlačilo ještě hlouběji.

Za nimi byla temnota. Ne přirozená tma, ale hustá, hutná, téměř hmotná. Jako kdyby měla vlastní tvar, vlastní dech.

A pak…
se v té temnotě něco pohnulo.

Bylo to tiché, ale jasné.
Pár kroků.
Lehkých, jemných.
Až příliš blízkých.

Muž couvl, ale nohy jako by mu zakořenily do podlahy. Nedokázal se pohnout. Temnota před ním se vlnila, nadýmala, kroutila jako živá bytost. A pak se z ní vynočila ruka – bílá, štíhlá, s prsty, které se třásly ne zimou… ale očekáváním.

„Čekala jsem na tebe,“ zašeptal hlas.

A muž konečně pochopil, že ten strach, co cítil, nebyl nový.
Byl starý.
Známý.
A že tohle místo…
nebylo poprvé, co ho pohltilo.