V policejní stanici zazvonil telefon. Nejistý, roztřesený hlas muže oznámil, že z opuštěného domu v sousedství se ozývají podivné zvuky.
Bylo krátce po půlnoci a ve služebně panovalo to zvláštní ticho, které člověk cítí spíš v kostech než v uších. Strážník Karel zvedl hlavu od hlášení a zamračil se — noční směny byly plné podivných příběhů, ale něco v tom hlase z telefonu se mu zařízlo hluboko do podvědomí.

„Co přesně jste slyšel?“ zeptal se.

„Kroky… a taky jakési šoupání,“ odpověděl muž. „Jako by tam někdo chodil ve tmě. Ale ten dům stojí prázdný už dvě desetiletí. Nikdo tam není… Neměl by tam být.“

Karel přikývl, i když to volající nemohl vidět. „Hned tam někoho pošleme.“

Když položil telefon, pozvedl se ze židle. Na chodbě se rozsvítilo matné světlo a k němu se připojila kolegyně Petra, která si právě nalévala kávu do plechového hrnku.

„Zase duchové?“ zeptala se s úšklebkem.

„Možná,“ odpověděl Karel. „Ale ten člověk zněl dost vyděšeně.“

O pět minut později se policejní auto pomalu sunulo po tmavé ulici, jejíž lampy blikal jako unavené hvězdy. V dálce se tyčil starý dům — opuštěný, okenice visely nakřivo, omítka se drolila a zahradu pohltily šlahouny plevelů. Dům vypadal, jako by se snažil zapomenout, že kdy vůbec existoval.

Petra vystoupila a zamířila k brance.
„Tady prý něco slyšel,“ řekla a ukázala na zadní část domu.

Karel se rozhlédl. Vzduch byl zvláštně tichý, jen vítr se zavrtával do suchých větví stromů. Dalo se cítit napětí, které nebylo vidět, ale obepínalo člověku záda jako studené prsty.

Zaklepali na dveře. Nic.
Ještě jednou. Nic.
Když je Petra zkusila pootevřít, ozvalo se cvaknutí. Nebyly zamčené.

„To je špatné,“ zamumlala.

Vstoupili dovnitř. Pod nohama jim zapraskalo staré dřevo. Vzduch byl těžký a voněl zatuchlinou a prachem, který se po letech konečně rozhýbal. Z pokoje na konci chodby se ozvalo slabé ťuknutí. Karel ztuhl.

„Slyšelas to?“

„Jo,“ řekla Petra tiše. „A nechci vědět, co to bylo.“

Pomalu postupovali ke dveřím. Karel sevřel baterku a posvítil na praskliny ve stěnách. Zdálo se, že se uvnitř pohybuje stín — ne velký, ale skutečný.

Když došli blíž, ozvalo se další ťuknutí. Tentokrát hlasitější. Prudší. Jako by někdo bouchal zevnitř do staré skříně.

Petra posvítila na dveře. „To jde odsud,“ řekla a ukázala na místnost.

Otevřeli je. Pokoj byl prázdný — jen skříň stála uprostřed, jako nepatřičný svědek dění. Její dvířka byla pootevřená.
Karel k ní pomalu přistoupil a natáhl ruku.
Skříň se otřásla. Prudce. Jako by v ní něco naráželo do stěn.

Petra zvedla zbraň.
Karel polkl a rychlým pohybem strhl dveře dokořán.

Uvnitř nebylo nic.
Jen tmavé, prázdné dřevo a pár zapomenutých šatních ramínek.

„Co—?“ začala Petra, ale nedořekla.

Protože v tom okamžiku se celý dům otřásl, jako by jím proletěl náraz. Z podlahy se ozvalo hlasité zadupání. Kroky. Jasné, rychlé, běžící po starém dřevě. A nebyly to kroky jednoho člověka. Zněly jako desítky malých nohou, které se valí směrem k nim.

„Zpět! Vypadneme odsud!“ vykřikl Karel.

Vyrazili chodbou, která se najednou zdála delší. Dveře u vchodu se zabouchly tak prudce, až se otřásl rám. Znovu se ozvalo dupání. Blíž. Blíž. Až k nim.

Karel se vrhl ke dveřím a snažil se je otevřít, ale nešlo to — jako by někdo z druhé strany tlačil proti nim.
Petra se otočila a posvítila do chodby. Světlo baterky se roztřepalo, jako by odmítalo ukázat, co se tam pohybuje.

A pak…

Náhle všechno ustalo.
Dupání. Zvuky. I ten zvláštní tlak na dveřích.

Dům se ponořil do absolutního ticha.

V tu chvíli dveře povolily a rozletěly se ven.
Oba vyběhli na ulici, kde je zalilo světlo pouliční lampy.
Když se otočili zpět k domu, vypadal zcela klidně. Až příliš klidně.

„Tohle nebyl vítr,“ zašeptala Petra.

„A rozhodně tam nebyl nikdo,“ doplnil Karel. „Ale něco tam… je.“

Jejich rádio zapraskalo.
„Jednotka 12, ozvěte se. Máme tu další hlášení… ze stejné ulice. Tentokrát prý někdo viděl v okně postavu.“

Karel a Petra se na sebe mlčky podívali.
A bylo jim jasné, že tato noc ještě nekončí.