Bylo zvláštní, jak ticho dokáže být hlasité, když se člověk ocitne na prahu události, kterou nedokáže pochopit. Alice seděla na staré dřevěné posteli u okna a dívala se ven do temné zahrady. Vítr se ani nepohnul, větve stromů stály nehybně jako malované. Ani jeden zvuk nepronikl do pokoje – žádné štěkání psů, žádné vzdálené projíždějící auto, žádné šustění listí. Jako kdyby celý svět zadržel dech.

V tom tichu však ona slyšela všechno. Každý úder svého srdce, každý nádech, který jí pálil hrdlo, každou myšlenku, která jí s drtivou silou bušila do hlavy. Ta noc nebyla obyčejná. Byla to noc, kdy se konečně rozhodla něco udělat – a kdy pochopila, že návrat už nebude možný.

Nevěděla, co ji probudilo. Snad pocit, že někdo stojí poblíž. Snad sen, který si nedokázala vybavit. Když otevřela oči, místnost byla ponořená do šera a ticho ji obklopovalo jako těžká deka. Všechno působilo až příliš dokonalé, příliš nehybné. A pak ten pocit – tlak na hrudi, nevysvětlitelné tušení, že v domě není sama.

Posadila se a naslouchala.
Nic.

Ale přesto věděla, že tam někdo je. Nebo něco.

Odhodlala se vstát z postele. Dřevěné prkno pod její nohou zavrzalo – jediný zvuk v celé noci, krátký a téměř provinilý. Jako by narušila svatou rovnováhu. Ucítila pramínek studeného vzduchu. Ten neměl odkud přijít – všechna okna byla zavřená. Přesto ji ovanul, lehký a chladný, nesoucí s sebou vůni vlhké hlíny a starých knih.

Pomalu prošla kolem komody, kde ležely zaprášené fotografie její rodiny. Pohledem zavadila o snímek, na kterém byla ještě dítětem. Usmívala se. Ona i ti dva lidé vedle ní. Dnes se už nesmáli nikde – ani na fotografiích.

Došla až ke dveřím chodby a položila na ně ruku. Dřevo bylo ledové. Jako by za těmi dveřmi nečekal známý domov, ale něco úplně jiného. Něco starého, trpělivého a bdělého.

Pevně sevřela kliku a tiše ji stlačila.

Chodba se nořila v temnotě. Jediný proužek světla z jejího pokoje lemoval okraj zdi a osvětloval tenký pás prachu na podlaze. A tehdy si všimla stop.

Byly malé. Jemné. Ne lidské. Jako by po podlaze přeběhl nějaký drobný tvor. Jenže tvar stop neodpovídal žádnému zvířeti, které znala. Měly příliš mnoho prstů, příliš rovné linie, příliš zvláštní symetrii. A táhly se dál do hloubi domu, kde se temnota zdála hustší než obvykle.

Polkla.
Udělala krok.
Další.

S každým krokem cítila, jak jí ticho obepíná hlavu jako těsná kapuce. A pak – uprostřed chodby – ucítila, že ji někdo sleduje.

Nepohnula se.
Jen stála a dýchala tak tiše, že sama sebe sotva slyšela.

A ticho kolem ní zhoustlo, jako by mělo vlastní tělo.
Vtom zaslechla nepatrné šustnutí. Ne hlasité. Jen nejasné, vzdálené. Zvuk, jakým se pohne látka, když se někdo odvrátí. Jakým se dotkne rukáv kabátu o zeď.

Přišlo z místa, odkud nikdy nečekala zvuk – z půdy.

Zvedla hlavu. Dveře na půdu byly pootevřené. Jen nepatrně, sotva na centimetr. Přesto si byla jistá, že večer, když chodila spát, byly bezpečně zavřené. A najednou pochopila:
Ten studený vzduch.
To zvláštní ticho.
Ty stopy.

Někdo tam byl.

Přesně ve chvíli, kdy se chystala být rozumná a utéct, ucítila, jak se uvnitř ní cosi vzepřelo. Nebyl to strach. Nebyla to odvaha. Byla to potřeba vědět. Potřeba konečně zjistit pravdu, která se kolem ní plížila roky jako neviditelný stín.

Dveře na půdu se lehce pohnuly.
Sama je neotevřela.

A tehdy si uvědomila, že ta noc – noc ponořená do absolutního ticha – už nikdy neskončí tak, jak začala.

Něco tam nahoře na ni čekalo.
A ona se konečně rozhodla jít mu vstříc.