Nebyl to výkřik, co je zastavilo. Nebyla to ani krev, ani zápach, kterého se tolik obávali. Bylo to něco mnohem horšího – ticho, které je udeřilo jako studená zeď. Cela číslo 12 byla známá svými hlučnými rány, nočním křikem a neustálým klepáním, které se ozývalo i přes tlusté betonové stěny. Ten, kdo v ní trávil noc, nikdy nespal klidně. A přesto teď bylo všechno tak podivně pokojné.

„To… není možné,“ zašeptal mladší strážný, když se dveře plně otevřely.

Cela byla prázdná.

A ne prázdná ve smyslu, že by vězeň odešel na toaletu nebo byl převeden do jiné místnosti. Prázdná tak, jak prázdná nikdy být nemohla. Postel byla vojensky ustlaná, deka složená do perfektního čtverce. Na podlaze nebyl ani vlas, ani známka pohybu, dokonce ani šlápota v prachu, který se přes noc usadil na betonových dlaždicích. Jako by tu nikdo nespal celou noc. Jako by tu nikdo nebyl posledních několik dní.

A to byla ta nejděsivější část.

Vězní číslo 12 – muž, jehož jméno se v dokumentech objevovalo pouze jako Gabriel T. – byl naposledy viděn, jak včera večer vstupuje do cely. Kamera u chodby to zaznamenala jasně. Seděl na posteli, ruce v klíně, oči sklopené. Nic neobvyklého. Nic, co by naznačovalo, že mu zbývají poslední hodiny.

Starší strážný vstoupil dovnitř a pozorně se rozhlédl.
„Dveře byly celou noc zavřené. Zámek nepoškozený. Nikdo nevstoupil, nikdo neodešel.“

Mladší strážný polkl naprázdno.
„Tak… kam zmizel?“

Otázka visela ve vzduchu.

Na zdi nad postelí se náhle objevil detail, kterého si předtím nevšimli. Malá rýha. Nepravidelná. Asi pět centimetrů dlouhá. A hned pod ní další. A mezi nimi čára. A další. Brzy se ukázalo, že to není poškrábaná barva – ale kresba. Čáry tvořily podivný, složitý symbol připomínající propojené kruhy a trojúhelníky.

„To tu včera nebylo,“ řekl strážný s chraplavým hlasem.

A měl pravdu. Včera večer byly stěny čisté. Každý vězeň procházel kontrolou, pokud udělal byť jen malý náčrtek. Několik symbolů však působilo, jako by byly vyryté hluboko do zdi – ne hřebíkem, ne kovem. Něčím mnohem tvrdším.

„Něco nechal,“ řekl starší, ukazujíc na malý, složený papírek položený na ustlané dece.

Rozložili jej opatrně, jako by se mohl každou chvíli rozpadnout.

Byla na něm jediná věta. Kostrbatá, ale čitelná.

„Nedívejte se nahoru.“

Oba instinktivně zvedli oči.

A v tu chvíli se mladšímu strážnému z hrdla vydral tichý, bolestivý výdech. Na stropě, přímo nad nimi, byly stovky symbolů, které se leskly v šedém světle. Byly vryté hluboko do betonu, přesné a symetrické, jako by je nevyryl člověk, ale stroj. Nebo něco, co nepodléhá únavě ani času.

A uprostřed všech těch znaků byla vyryta další věta.

„Už je pozdě.“

Strážní vyběhli z cely, zavřeli dveře a zalapali po dechu. Adrenalin se jim hnalo žilami jako ledová voda. Jeden z nich spěšně volal nadřízené. Druhý se pokoušel uklidnit třesoucí se ruce.

Když se však po několika minutách vrátili s ostatními strážnými, kamerami, lékaři a dokumentaristy, cela číslo 12 byla opět jiná.

Všechny symboly zmizely. Strop byl čistý. Zdi hladké. Deka rozházená, jako by se v ní někdo převaloval celou noc.

A na posteli ležel Gabriel T.

Živý.
Tichý.
A s úsměvem, který je pronásledoval celé další roky.

Nikdo ho nikdy neslyšel mluvit.
Nikdo se nikdy nedozvěděl, kam zmizel.

A hlavně – nikdo se neodvážil znovu zeptat, co znamenaly ty věty na papírku, který také záhadně zmizel.

Cela číslo 12 byla od té chvíle uzavřena.

A Gabriel T. se stal největší záhadou věznice, o které si strážní šeptali jen potichu.

Nikdy totiž nezapomněli, že varování znělo jasně.

Nedívejte se nahoru.