Nebyla to zima, i když listopadové ráno bylo chladné a vzduch ostrý jako čerstvě nabroušený nůž. Nebyl to ani vítr, který se proháněl mezi domy a zvedal popadané listí do malých, neklidných vírů. Bylo to něco mnohem hlubšího, něco, co člověk cítí spíš instinktem než rozumem.

Stál jsem na prahu domu, klíče v ruce, a přesto jsem se nedokázal pohnout. Něco bylo špatně. Neviditelné napětí vibrovalo ve vzduchu, jako když v místnosti tiká bomba, kterou nikdo nevidí. A to tiché varování, které se ozývá jen tehdy, když je člověk skutečně v nebezpečí, mi pomalu stoupalo po zádech jako ledová vlna.

O krok dál.
Druhý krok.
A pak jsem to uviděl.

Moje auto stálo přesně tam, kde vždycky. Jenže vypadalo jinak. Ne jako auto, které je poškozené nebo vykradené. Ne, tohle bylo… příliš dokonalé. Oči mi padly na dveře u řidiče. Zavřené. A přesto kousek pootevřené okno, které jsem si byl stoprocentně jistý, že jsem včera večer nechal zavřené. Na skle se táhl tenký černý pruh – jako stopa od ruky, která se opřela zevnitř a sklouzla dolů.

Srdce mi začalo tlouct rychleji.

Přistoupil jsem blíž a všiml si, že pod autem je malá černá skvrna. Na první pohled olej. Ale když jsem se sklonil, ucítil jsem pach, který rozhodně nebyl mechanický. Žádné mazivo, žádná nafta. Byl to zápach něčeho organického. Příliš silný, příliš železitý.

Krev.

V tu chvíli se mi ztížil dech.

Otevřel jsem dveře auta velmi pomalu, jako bych věděl, že za nimi může být cokoli – člověk, zvíře, něco horšího. Ale uvnitř nebylo nic kromě sedadel, které jsem znal lépe než vlastní obývák. Přesto jsem cítil, že vůz není prázdný. Vzduch uvnitř měl napjatou, sevřenou atmosféru, jako když někdo těsně před okamžikem odešel.

A pak jsem si všiml toho nejpodivnějšího: na palubní desce ležel malý složený papírek. Bílý. Čistý. Jako z bloku, který jsem nikdy v životě nevlastnil.

Ruka se mi třásla, když jsem jej otevřel.

Na vnitřní straně bylo jen pár slov. Psáno kostrbatým písmem, jako by je psal někdo, kdo dlouho nepoužíval pero – nebo kdo se snažil skrýt, že ví psát lépe.

„Vím, že jsi doma sám.
Tohle bylo jen varování.“

Zavřel jsem oči. Krátce, prudce, jako by zavření víček mohlo změnit realitu. Ale když jsem je otevřel, papírek tam byl pořád. A v dálce, na konci ulice, jsem zahlédl postavu.

Stála klidně. Ani krok, ani mávnutí. Jen silueta proti šedému ránu. A i když jsem nebyl schopen zaostřit obličej, věděl jsem jistě, že ten člověk se dívá přímo na mě.

A že nečeká. Nečeká na reakci, na křik, na volání o pomoc. Čeká na další krok. Na to, co udělám já.

To ráno jsem si uvědomil dvě věci.
Za prvé – že nejsem v bezpečí.
Za druhé – že tohle určitě nebyla první noc, kdy někdo stál u mého auta.

Jen poprvé po sobě zanechal zprávu.