Bylo sobotní odpoledne, čas, kdy se do místního supermarketu nahrnuly desítky lidí, kteří chtěli rychle nakoupit, zaplatit a odjet domů. Vzduch byl naplněný směsí vůní pečiva, dezinfekce a lehkého chaosu. Pokladny pípaly jedna za druhou, děti se hádaly o sladkosti, zatímco jejich rodiče už počítali, kolik je to celé bude stát. Prostě běžný den.

Až do chvíle, kdy do uličky s mléčnými výrobky vstoupila žena kolem čtyřicítky, hlasitě žvýkající něco, co evidentně před chvílí utrhla z regálu.

Nejdřív si toho skoro nikdo nevšiml. Lidé byli zabraní do vlastních košíků. Jenže žena pokračovala – otevřela jogurt, snědla ho rovnou na místě, prázdný kelímek pohodila do regálu s máslem a zamířila k další polici. Tam si bez okolků rozbalila balení sušenek, jako by byla doma v obýváku.

Prodavačka z vedlejšího úseku to nejprve sledovala s nevěřícím výrazem. Něco takového vídala jen zřídka – většina lidí měla alespoň špetku studu. Ale tato žena vypadala, jako by supermarket byl její osobní samoobslužný bufet. Teprve když otevřela i láhev pomerančového džusu a napila se z ní, rozhodla se prodavačka zavolat pracovníka ostrahy.

Ten přistoupil k ženě opatrně, ale pevně.
„Paní, omlouvám se, ale všechny tyto věci jste už začala konzumovat. Budete je muset u pokladny uhradit.“

Žena se otočila a její pohled byl jako ostří nože.
„A proč bych jako měla? Podívejte se na značku – první dvě položky měly být ve slevě! A jestli nejsou, tak je to vaše chyba, ne moje!“

„Sleva se vztahuje až u pokladny,“ vysvětloval trpělivě pracovník ostrahy.
„To mě nezajímá,“ odsekla. „Já jsem měla hlad. A hladový člověk má právo se najíst!“

Lidé v okolí se začali zastavovat. Někteří předstírali, že vybírají sýr, jiní se opírali o košík a potají natáčeli celou scénu na telefony. Atmosféra houstla.

„Prosím,“ pokračoval muž, „jen vás žádám, abyste ty výrobky zaplatila, nic víc.“

To byla chvíle, kdy se žena rozhodla rozpoutat svůj velký výstup.

Začala křičet tak hlasitě, že to bylo slyšet až u pečiva:
„To je šikana! Diskriminace! Vy mě sledujete jen proto, že jsem žena! Nebo snad proto, že jsem tady sama? Nebo protože mám obyčejné oblečení? Co si to dovolujete?!“

Ostraha se snažila situaci uklidnit, ale žena nepřestávala:
„Zavolejte si svého šéfa! Zavolejte policii! Zavolejte, koho chcete! Já nikomu nic platit nebudu, protože jsem si to zasloužila zdarma!“

Prodavačka mezitím přinesla nákupní košík s prázdnými obaly – jogurt, sušenky, džus, poloprázdné balení oříšků.
„Paní, tohle všechno jste otevřela během posledních deseti minut…“

Žena se rozkročila jako bojovník na aréně.
„A co má být? Chcete mě zadržet? Zkuste to!“

To už stáli kolem lidí deset, dvacet, nakonec celý obchod prakticky přestal fungovat. Pokladní se dívaly od svých pokladen, zákazníci nervózně šuměli. Nikdo nevěřil vlastním očím.

A pak přišlo to nejhorší.
Žena popadla poloprázdnou láhev džusu, zvedla ji jako trofej a začala s ní mávat ve vzduchu jako generál před výbuchem bitvy.
„Já jsem zákazník! Zákazník je král! A když mám hlad, tak jím! A vy mi nebudete diktovat, co mám dělat!“

Když dorazila skutečná policie, bylo jasné, že už nikdo v obchodě není schopen udržet vážnou tvář. Muži v uniformách požádali ženu, aby s nimi šla ven. Ona však pokračovala v dramatickém monologu, jako by vystupovala v nějaké absurdní divadelní hře.

„Já jsem oběť! A vy jste banda tyranů! Já to dám na internet! Všichni se dozví, jak tady zacházíte se slušnými lidmi!“

A tak skončila – ne v klepetech, ale v policejním autě, stále hlasitě protestující, zatímco prodavači uklízeli rozházené obaly a zákazníci si šeptali o události, která se v tomto městě bude vyprávět ještě dlouhá léta.

Supermarket se pomalu vrátil k životu. Pokladny znovu pípaly, lidé se vraceli ke svým nákupům. Ale všichni věděli, že byli svědky scény, jakou jen tak někdo nezažije – scény, ve které jedna drzá žena dokázala na pár minut úplně zastavit svět kolem sebe.