Hřbitov byl prázdný, jako by se celé město rozhodlo ještě chvíli spát. Jen mlha se tiše plazila mezi starými stromy a občas se zvedla jako závoj, který něco zakrývá, jen aby to o pár okamžiků později znovu odhalila. Chodník byl kluzký a chladný a kroky zněly dutě, téměř nepatrně, jako by se ten zvuk bál rušit smutek místa.

Elena stála před novým hrobem. Ještě nepřijala skutečnost, že pod tou tenkou vrstvou hlíny leží člověk, který ještě před týdnem seděl u jejího kuchyňského stolu a srkal čaj tak hlasitě, až ji to vždycky rozčilovalo. Nikdy by si nepomyslela, že jí bude ten zvuk chybět. A přece stála tady, v šedém ránu, s deštěm stékajícím po kabátu, a v hrudi cítila prázdno, které se ničím nedalo zaplnit.

V ruce držela malou kytici bílých chryzantém. Byly to jeho oblíbené. Prý mu připomínaly dětství, zahradu jeho babičky a vůni podzimu, kdy běhal po loukách s očima plnýma světla. Podívala se na ně a cítila, jak jí zvlhly oči. Položila je opatrně na čerstvou hlínu. Chlad se jí zavrtal až do dlaní, ale neucukla. Ten dotek jílčité země byl zvláštně uklidňující – jako potvrzení, že tohle všechno je skutečné.

Vítr prošel mezi starými stromy a jejich větve zašuměly, jako by se spolu o něčem domlouvaly. Elena zavřela oči a na chvíli si představila, že ten zvuk je jeho hlas. Ten hluboký baryton, který dokázal uklidnit i v nejhorších časech. Hlas, který jí říkal: „Neboj se, všechno bude dobré.“ Ale dnes nebylo dobré nic a její strach se změnil v bolest, kterou neuměla pojmenovat.

Odněkud z dálky se ozvalo zaklapnutí branky. Otočila se a uviděla starého hrobníka. Kráčel pomalu, hůlka mu rytmicky klepala o kameny. Když ji spatřil, jen lehce kývl. Nepotřeboval mluvit. Možná věděl, možná poznal, že tohle není ten druh ticha, který se dá narušit slovy.

Elena se nadechla. Čerstvý, vlhký vzduch jí vrazil do plic a na okamžik ji píchlo na hrudi. Byl to zvláštní pocit – fyzická bolest, která však přesně ladila s tím, co se odehrávalo uvnitř. Kdyby mohla, zůstala by tu celý den. Jen sedět, dívat se na jméno na náhrobku, snažit se uvěřit a neuvěřit zároveň.

Ale věděla, že musí jít. Ne hned. Za chvíli. Až si dovolí uvědomit, že zítřek přijde, ať chce nebo ne.

Klekla si. Ne proto, aby se modlila – modlitby ji opustily už před lety. Ale proto, že potřebovala být blíž. Dotkla se prsty kamenité hlíny a zašeptala:

„Promiň, že jsem nestihla víc. Promiň, že jsem ti to řekla pozdě. Promiň, že odcházím.“

Déšť zesílil, jako by obloha odpovídala na její slova. Kapky bubnovaly na kapotu černého deštníku, který se opíral o nedaleký strom, a smývaly poslední otisky jejích prstů z kamenů. Mlha pomalu ustupovala a mezi oblaky se objevoval kousek dne, který měl přijít.

Elena se postavila, naposledy pohladila náhrobek pohledem a vykročila zpátky směrem k brance. Každý krok byl těžký, ale cítila, že to tak má být. Že cesta zpátky do života začíná právě tady – na mokré trávě, mezi kameny popsanými jmény, která kdysi byla příběhy.

A v tom šedivém ránu, kdy déšť stále tiše šuměl, si uvědomila, že smutek není konec.
Smutek je jen připomínka toho, že člověk, kterého milovala, byl skutečný.
A že některé příběhy nekončí – jen se přepíší do paměti.