Byla to zpráva, která přišla do mého telefonu krátce po třetí hodině odpoledne. Seděla jsem zrovna v kanceláři, papíry rozházené kolem sebe, a snažila se dokončit poslední úkol dne, když se na displeji objevila tato věta. Působila podivně neurčitě, skoro jako by ji psal někdo, kdo se mě snaží dostat do rozpaků. Číslo, z něhož přišla, jsem neznala. A přesto se v textu mluvilo o mé mámě, o jejích nákupech, o něčem, co by mohla udělat jen tehdy, kdyby ztratila zábrany nebo se ocitla v nouzi.

Chvíli jsem na tu zprávu jen zírala. Najednou jsem měla pocit, že je v kanceláři příliš ticho. Ventilátor počítače běžel dál, kolegové na druhé straně chodby se smáli nad kávou, ale mně projel nepříjemný chlad. Byla to jen krátká věta, a přesto na ní bylo něco znepokojivého. Moje máma totiž neměla ve zvyku posílat zprávy cizími telefony. A hlavně – nikdy by po mně nechtěla PIN.

Měla jsem chuť tu žádost ignorovat, smazat, vyhodit z hlavy. Ale něco mě přimělo reagovat jinak. Zavolala jsem mámě. Neodpovídala. Zkusila jsem znovu – stále nic. A tak jsem se rozhodla, že půjdu domů dřív a zajedu za ní do obchodu, o kterém jsem si myslela, že by tam mohla být. Věděla jsem, že poslední dobou zvažuje koupi nového telefonu, tak mě napadlo, že třeba opravdu stojí před regálem a čeká, až jí pomůžu zaplatit.

Město bylo přecpané. Ulice se leskly od deště a auta sjížděla po mokrém asfaltu jako hračky. Když jsem konečně zaparkovala poblíž obchodního centra, byla jsem už nervóznější než dřív. Uvnitř to hučelo – lidé nakupovali, zkoušeli oblečení, hádali se o slevy. Prošla jsem kolem stánků s parfémem a zamířila ke známé prodejně s elektronikou.

A tam jsem ji našla. Ale ne u telefonů. Seděla tiše na stříbrné lavičce vedle nápojového automatu a tiskla v ruce svou peněženku. Její tvář byla bledší než obvykle, jako by se lekla.

„Mami,“ zavolala jsem na ni a ona nadskočila, jako by ji někdo probudil. Když mě uviděla, rozzářila se, ale vzápětí se na její tváři objevil zmatek.

„Ty ses objevila rychle,“ řekla. „Ale proč jsi tady?“

Sedla jsem si k ní. „Napsala jsi mi, že chceš PIN od karty. Že potřebuješ koupit telefon.“

Máma zvedla obočí. „Já? Já jsem ti nic neposílala. Telefon mám v tašce.“

Vybrala ho – skutečně tam byl, zapnutý, se stovkou nepřečtených zpráv od jejích kolegyň, ale ani jedna ode mě. A tehdy jsem ucítila, jak se ve mně cosi sevře. Ne z hněvu. Z úzkosti. Kdo tedy psal? Jak věděl, kde máma je? Jak věděl, že přemýšlí o telefonu? A hlavně – proč se vydával za ni?

Když jsme spolu odcházely domů, obě jsme mlčely. Měla jsem pocit, jako by za námi někdo kráčel, i když chodby obchodního centra zely prázdnotou. Máma se držela mé paže pevněji než obvykle. A já věděla, že ať už to byl kdokoliv, kdo napsal tu zprávu, věděl příliš mnoho.

Doma jsem sedla k počítači a celou situaci popsala. Ne policii – alespoň zatím ne – ale v deníku, který jsem vedla jen pro sebe. A když jsem konečně zavřela zápisník, uvědomila jsem si, že tahle krátká, nevinně znějící věta spustila v mém životě něco, co jsem nedokázala zastavit.

Protože někdy vám lidé nechtějí vzít jen čísla z vaší peněženky.
Někdy se dívají mnohem hlouběji.
A někdy je jediná věta začátkem příběhu, který se nedá odehrát beze strachu.