Zvuk nůžek rozřízl ticho jako ostré sklo. Tmavohnědé prameny vlasů padaly na ocelovou podlahu cvičebního sálu základny Westport jako kusy identity, které už neměly sloužit svému účelu. Každý střih zněl v obrovském prostoru příliš hlasitě, jako by ozvěna sama věděla, že tu právě končí jeden život a začíná jiný.
„Jsi si jistá?“ zeptala se Lena, mladá vojenská kadeřnice, která držela nůžky s respektem, jaký věnovala jen lidem, kteří prošli výcvikem jednotek zvláštního nasazení.
„Ano,“ odpověděla žena sedící na sklápacím kovovém křesle. „Je čas.“
Jmenovala se Mara Dellingerová. Do Westportu vstoupila teprve před dvěma hodinami, ale její jméno už stihlo oběhnout všechny chodby. Pověsti o ní se šířily tak rychle, že ani velitelé nestihli ověřovat, co je pravda a co jen přehnaná legenda. Někteří tvrdili, že se dobrovolně přihlásila do programu Falcon-3, kterým prošly za posledních deset let pouze dvě ženy. Jiní zase šeptali, že prchla před vlastní minulostí a Westport je její poslední šance.
Ať už byla pravda jakákoliv, bylo jasné jediné: přišla sem, aby se změnila.
Když poslední pramen dopadl na zem, Lena odložila nůžky a ustoupila o krok. Mara zvedla hlavu. V zrcadle se na ni dívala žena, kterou stěží poznávala. Ostré rysy. Krátké vlasy sotva tři centimetry dlouhé. Žádné zbytky jemnosti, kterou kdysi nosila jako štít.
Teď už byla jen tváří připravenou k boji.
Do sálu vstoupil velitel Hartmann. Jeho kroky byly jisté, hlas klidný, ale na tváři se mu na okamžik míhlo cosi jako překvapení, když spatřil Maru.
„Připravena?“
„Vždy,“ odpověděla.
„Tak pojď.“
Vyšli spolu do chodby, kde vzduch páchl olejem, kovem a vůní neustálého výcviku. V dálce se ozývaly tlumené výbuchy z tréninkových polygonů a hluboký rytmus strojů, které nikdy neodpočívaly. Procházeli kolem nástěnek přeplněných rozkazy, kolem mladých kadetů, kteří okamžitě ztichli, když Mara prošla kolem. Nikdo ji neznal, ale všichni poznali pohled člověka, který už něco přežil.
Hartmann ji zavedl do podzemní části základny. Železné dveře se otevřely s hydraulickým zasyčením. Uvnitř byla malá, téměř prázdná místnost s jedinou obrazovkou uprostřed. Na ní se rozsvítilo logo programu Falcon-3 – stylizovaný orel s prázdnýma očima.
„Tohle není běžný výcvik,“ řekl velitel. „Vstupem sem se vzdáváš svého starého života, své minulosti, svého jména. Po absolvování programu už nebudeš Mara Dellingerová.“
„A co budu?“
„To ukážeš ty sama.“
Chvíli mlčeli. Mara v tom tichu cítila tíhu rozhodnutí, které ji dovedlo až sem — od útěků, přes ztráty, až po jedinou větu, kterou si opakovala v noci, když už nemohla dál:
Buď skončím… nebo začnu znovu.
A tohle byl její nový začátek.
Hartmann stiskl tlačítko. Stěny se rozsvítily, obrazovka se změnila na sérii dat, cílů, nebezpečných misí. Bylo jasné, že z programu Falcon-3 odchází jen ti, kteří přežijí.
„Trénink začíná za tři minuty,“ sdělil velitel. „Můžeš to ještě vzdát. Nikdo ti nebude nic vyčítat.“
Mara se pomalu otočila k němu.
Její nový, krátký účes zvýraznil každou linku její tváře — a hlavně její oči. Ty už nepatřily ženě, která kdysi utíkala. Patřily vojákovi, který je připravený stát čelem i věcem, které by jiní nepřežili.
„Ne,“ řekla pevně. „Já se nevzdávám.“
Hartmann se mírně usmál.
„Pak vítej ve Falcon-3.“
A v tu chvíli Mara věděla, že zvuk nůžek nebyl jen ostří na vlasech — byl to řez na hranici mezi minulostí a novým životem.
Ten starý zůstal ležet na studené ocelové podlaze Westportu.
A ona vstoupila do místnosti, kde začínal její nový osud.