A přesto dnes prochází ulicí skoro nepoznán, jako by se svět rozhodl zapomenout na ty, kteří ho formovali. Jen tváře lidí, kteří si ještě pamatují časy, kdy jeho písně, filmy nebo slova dokázaly zastavit čas, se na okamžik rozzáří. Mladší kolem něj projdou, aniž by tušili, že minuli někoho, kdo jim kdysi vyzpíval emoce, které ještě ani neznali.

Stojí nyní na zastávce autobusu, s rukama zastrčenýma v kapsách kabátu, který působí trochu staromódně, ale dokonale k němu sedí. Jeho oči už nejsou tak jasné jako tehdy, když se díval do kamer, ale stále v nich zůstává ten zvláštní lesk – odraz člověka, který zažil víc, než kolik by se vešlo do jednoho života.

Byl to jeden z těch, kteří nepotřebovali skandály ani umělý lesk. Jeho sláva byla upřímná. Lidé mu věřili. Milovali ho ne proto, že byl dokonalý, ale protože byl opravdový. Měl odvahu mluvit nahlas, říkat slova, která ostatní jen šeptali, a vyzývat svět, aby byl lepší. A svět mu tenkrát naslouchal.

Dnes už to není hvězda, za kterou se běhá s fotoaparátem. Je to člověk, který nosí svou minulost tiše, jako starý dopis v kapse kabátu. Občas si ho připomene, ale ví, že současnost je úplně jiná – rychlá, hlučná, plná okamžité slávy, která se vytratí stejně rychle, jako vznikla.

A přesto… když ho pozorujete pozorně, uvidíte, že se nic zásadního nezměnilo. Vběhne do kavárny, pozdraví baristku, která nemá ponětí, kdo před ní stojí, a usadí se ke stolu u okna. Vytáhne malý notýsek, ošoupaný na rozích, a začne psát. Ne pro fanoušky. Ne pro svět. Pro sebe.

To je možná ta nejkrásnější proměna: kdysi tvořil, protože se od něj čekalo, že bude tvořit. Dnes tvoří, protože bez toho neumí žít. Jeho sláva dávno odešla, ale umění zůstalo. A ono ho stále drží naživu – jako klidný tep, který nikdy nezmizel.

A pak se stane něco nenápadného.
Kolem kavárny prochází mladá žena, zastaví se, znovu se podívá dovnitř a na okamžik ztuhne. V očích se jí objeví poznání. Možná slyšela jeho písničky od svého otce. Možná viděla jeho tvář v zaprášené VHSce. Možná si na něj vzpomněla z knihy dějin kultury.
Vstoupí do kavárny, nejistě se usměje a šeptne:

„Vy… vy jste opravdu to jste?“

A on, jako by si na chvíli vzpomněl na světla reflektorů, se jemně usměje.
Ne povýšeně.
Ne nostalgicky.
Ale vděčně.

„Ano. Jsem.“

A v tu chvíli pochopíte, že ikona nezaniká tím, že se o ní přestane psát.
Ikona zaniká teprve tehdy, když na ni nikdo nevzpomíná.
A dokud se alespoň jeden člověk zastaví a pozná tu tvář,
dokud v ní vidí příběh –
neurčitý, ale živý –

tak dlouho ikona žije dál.