Seděla na gauči, nohy sotva dosáhly k okraji, ruce měla natažené a tvář rozzářenou radostí, jakou dokážou mít jen malé děti. V očích měla jiskru, která říkala, že právě dostala ten největší dárek na světě.

„Mami, já ji budu hlídat! Já ji nikdy nenechám spadnout! Já budu nejlepší velká ségra!“ štěbetala, zatímco jsem jí ukládala miminko do klína, opatrně, skoro se zatajeným dechem.

Malá se zavrtěla, vzdychla, otevřela očka a pohlédla na svou velkou sestru, jako by ji poznala. A moje starší dcera, tehdy teprve pětiletá, ztichla. Jen se na ni dívala, nosánek trochu nakrčený, rty pootevřené úžasem.

„Mami,“ zašeptala tiše. „Ona tak krásně voní.“

Usmála jsem se. Byla to ta čistá radost, která vás roztaví zevnitř.
Jenže pak přišla ta věta.

Ta, která mě zastavila uprostřed pohybu.

Ta, která měla nevinný tón, ale obsah, který mi způsobil náhlý chlad v zádech.

„Mami… a kdy ji zase vrátíme těm, co nám ji půjčili?“

Zamrzla jsem.
V místnosti panovalo ticho tak hluboké, že bylo slyšet jen tiché funění spícího miminka.

„Co… co myslíš?“ vypravila jsem ze sebe.

Dcera přejela pohledem po sestřičce, jako by kontrolovala její prstíky, vlásky, malý nosánek. Úplně vážně, s dětskou logikou, která je někdy krutě upřímná.

„No… když si děti půjčujeme v knihovně, tak je musíme vracet, ne?“ řekla naprosto klidně.

Na okamžik jsem nebyla schopná ani reagovat. V hlavě mi vířily všechny možné myšlenky — jak dlouho si to myslí? Myslí si, že miminko není naše? Že odjde? Že ji někdo odnese pryč? Byla to směs šoku, smíchu, paniky a něhy.

Posadila jsem se vedle ní, vzala ji kolem ramen a políbila ji na hlavu.
„Zlato… miminka se nepůjčují. Miminka se rodí. A tahle sestřička… ta je naše. Navždycky.“

Moje dcera se zamračila, jako by to zpracovávala.
„Navždycky?“
„Ano,“ přikývla jsem. „Nikdo si ji nevezme. Nikomu ji nevrátíme.“

Chvíli bylo ticho. A pak — ten nejširší úsměv světa.

„Tak to je dobře,“ vydechla. „Protože já ji miluju. A chtěla jsem ji mít doma pořád.“

A já jsem najednou cítila, jak se mi od hrudi zvedá všechno napětí.
Seděla tam, malá holčička s novorozenětem v náručí, a najednou to celé dávalo smysl. Byla jen zmatená, vyděšená, že o novou sestřičku přijde dřív, než si ji stihne užít.

A zároveň jsem si uvědomila, jak obrovskou odpovědnost dítě vnímá po svém — čistě, jednoduše, ale intenzivně.

Sledovala jsem její oči, plné něhy a strachu i radosti, a pochopila jsem, že z ní bude skvělá velká sestra.
Možná trochu popletená.
Možná příliš vážná na svůj věk.

Ale milující.

A ta věta, která mě nejdřív vyděsila k smrti, se nakonec stala něčím, co budu jednou vyprávět oběma:
jako příběh o tom, jak silně od prvního dne jedna sestra toužila, aby ta druhá zůstala navždy doma.