Někdy mám pocit, že se to číslo vkrádá do každé mé myšlenky, jako by sedělo na kraji postele, když usínám, a šeptalo mi do ucha: „Už je pozdě.“ Ale pak jsou dny, kdy mě to vůbec netrápí. Kdy mám pocit, že jsem si svůj život vybudovala tak, jak jsem chtěla – i když ne podle očekávání, která na mě kdysi společnost házela jako těžké kameny.

Můj život nebyl prázdný. Pracovala jsem, cestovala, milovala, ztrácela a znovu nacházela. Byly roky, kdy jsem se zamilovala po uši, kdy jsem věřila, že všechno přichází přesně tak, jak má. A pak byly roky, kdy jsem byla sama, možná i víc, než bych si přála. Vždycky jsem si říkala, že dítě můžu mít kdykoliv. Že na čase nezáleží. Že „správná chvíle“ přijde.

Jenže ta chvíle… nepřišla.

Ne proto, že bych o dítě nestála. Ale protože jsem nebyla ochotná stát se matkou s někým, kdo matku ani rodinu nechtěl. A nikdy jsem nechtěla přivést dítě na svět jen proto, že „už je čas“. Vždycky jsem věřila, že děti si zaslouží přijít do lásky, ne do strachu z biologických hranic.

Několikrát jsem měla možnost. Jednou mě partner přesvědčoval, že teď, hned, bez plánů. Tenkrát jsem cítila, že by to bylo proti mně. Jindy jsem zase seděla v ordinaci a poslouchala lékařku, jak mi vysvětluje procenta úspěšnosti. Usmívala jsem se, ale uvnitř mě bodalo poznání, že se ocitám na prahu rozhodnutí, které mě může navždy změnit.

Pak přišla čtyřicítka. Přibývalo otázek: „A co děti?“, „Nebude ti pak líto…?“, „Máš ještě čas, ale…“
Ten poslední dovětek mě zabíjel nejvíc.
To nenápadné, jedovaté „ale“, které rozbíjelo moji důvěru v sebe samu.

A dnes? Dnes je mi čtyřicet osm.

Už nemám potřebu nikomu nic vysvětlovat. Ano, někdy to bolí – třeba když vidím rodiče na hřišti nebo když kamarádky ukazují fotky vnoučat. Cítím v sobě ty dva malé hlásky: jeden plný smutku z toho, co nebylo, druhý plný hrdosti na to, co jsem dokázala.

Nejsem méně ženou, protože jsem nerodila. Nejsem nedokončená, nejsem prázdná. Jsem kompletní – jen jiným způsobem, než společnost často očekává.

Někdy večer sedím na balkoně, popíjím čaj a pozoruju západ slunce. V těch chvílích mi dojde, že mít dítě není jediná forma pokračování života. Jsou jich desítky – moji žáci, kterým jsem pomohla najít sebevědomí. Projekty, které jsem vybudovala. Lidé, kterým jsem změnila den jednou větou. Přátelství, která jsem opečovávala jako něco vzácného.

A také já sama.

Moje cesta je jiná. Možná klikatá, možná nepochopená, ale moje.

A někdy, když se mě někdo zeptá, jestli mi to není líto, usměju se. Ne proto, že bych byla nad věcí, ale protože jsem konečně pochopila jednoduchou pravdu:

Člověk nemusí mít dítě, aby po sobě zanechal stopu.
Někdy stačí jen žít tak, že se jednoho dne ohlédne –
a nezalitují toho, kým se stal.