Když mi to oznámila, myslela jsem, že si dělá legraci. Seděla u kuchyňského stolu, popíjela svůj oblíbený černý čaj a s naprostou samozřejmostí mi podala účtenku, jako by šlo o nákup rohlíků. Čísla na papíru mě málem porazila. Osmnáct set. V dolarech. Za šaty. Pro moji mámu, která celý život nakupovala ve slevách, špendlila si sama sukně a vždy se ujišťovala, že „tahle blůza ještě vydrží jeden rok“.

„Mami… ty sis koupila tohle?“
„Ano,“ odpověděla klidně a usrkla si čaj. „Jsou překrásné.“

Překrásné – to slovo skoro zaznělo s dětským nadšením. Jako by mluvila o hračce, po které toužila celé měsíce. Musela jsem si sednout naproti ní a chvíli jen mlčet. Máma se nadechla a položila ruce na stůl, každou vráskou zdůrazněné její rozhodnutí.

„Víš,“ začala, „já jsem celý život čekala.“

A to mě zarazilo mnohem víc než ta cena.

„Čekala?“ zopakovala jsem.
„Ano,“ pokývala. „Čekala jsem, až budou děti větší. Pak jsem čekala, až budou na vysoké. Pak až si najdou práci, až se postaví na vlastní nohy. Čekala jsem, až budu mít víc času, pak víc peněz. Pořád jsem něco odkládala. Všechno jsem dělala pro někoho jiného. A najednou je mi sedmdesát.“

Podívala se na mě s očima, které vypadaly současně staré i úplně nové.

„A já nechci čekat, až budu osmdesát,“ dodala tiše.

Neuměla jsem jí odporovat. Ne tentokrát. Poprvé v životě jsem cítila, že jde o něco mnohem víc než o šaty.

Když mi je poprvé ukázala, musela jsem uznat, že jsou opravdu nádherné. Jemná látka, která se leskla jako voda při západu slunce, ručně vyšívané detaily, střih, který jí neuvěřitelně lichotil. Moje máma, která se roky oblékala jen prakticky a skromně, se v těch šatech proměnila. Jako by jí někdo přidal jiskru, kterou kdysi dávno ztratila. Stála před zrcadlem a na okamžik mi připadalo, že přede mnou nestojí stará žena, ale někdo, kdo se dávno vzdal vlastních přání – a teď je konečně bere zpátky.

„A na co je budeš nosit?“ zeptala jsem se, i když jsem odpověď tušila.

„Na kávu s holkami, na koncert do parku, možná jednou i na nedělní mši,“ řekla bez mrknutí oka. „Já nechci šaty na speciální příležitost. Já chci, aby se každá příležitost stala speciální díky nim.“

A měla pravdu.

První setkání, kam si je vzala, bylo u jejich tradiční kavárny. Byla jsem tam náhodou také, protože jsem u mámy potřebovala něco vyzvednout. Viděla jsem ji přicházet ulicí – zářila. Skutečně zářila. Její přítelkyně, které seděly u stolu, ztichly a dívaly se na ni, jako by poprvé uviděly, kdo doopravdy je. Některé se zasmály, jiné zalapaly po dechu, jedna dokonce řekla:

„Bože, Marie, tys omládla o dvacet let!“

A máma se posadila, uhladila si sukni a s naprostým klidem odpověděla:

„Děvčata, když mi bylo dvacet, nemohla jsem si je dovolit. Teď můžu. Tak si je užiju.“

Nebylo to pyšné. Nebylo to přehnané. Bylo to… prostě její.

Od té doby je nosí pravidelně. Ne pokaždé, ale pokaždé, když chce cítit, že život ještě neskončil. Že se na sebe může podívat do zrcadla a říct si: tohle jsem chtěla já.

A víte co? Chápu ji.

Jednou jsem ji pozorovala, jak odchází z domu. Chodí pomalu, ale jistě. Šaty jí vlají kolem nohou, vlasy má čerstvě upravené, na tváři lehkou rtěnku. A já si uvědomila, že v jejích sedmdesáti letech začala dělat něco, co většina lidí nikdy nedokáže:

– přestala žít podle toho, co „by se mělo“
– a začala žít podle toho, co jí činí šťastnou

A najednou mi těch 1800 dolarů nepřišlo jako extravagance.

Přišlo mi to jako vstupenka do života, který si dlouho upírala.

A tak, když dnes sedím nad tím příběhem, říkám si:
Možná jednou… až mi bude sedmdesát… koupím si taky něco šíleně drahého. Ne proto, abych to měla. Ale proto, abych si dovolila žít, tak jako to teď dělá moje máma.