Vzpomínám si, jak jsem stál u chladicího pultu, mezi regály plnými desítek druhů uzenin – šunky se zlatými etiketami, drahé klobásy z dovozu, bio produkty, které vypadaly, jako by se bály dotknout vlastního obalu. A pak tam byl on: nenápadný, levný, obyčejný salám, který jsem kupoval už jako dítě. Ten, který se dal krájet i tupým nožem, voněl po paprice a vždycky skončil na chlebu s okurkou. Vzal jsem ho bez přemýšlení, jako by mě vedla ruka vzpomínek místo rozumu.

Doma jsem nákup položil na stůl, rozsvítil si malou lampu a pustil si rádio. Večer byl poklidný, nic zvláštního, jen jemné šumění hudby a tikot hodin na poličce. Rozbalil jsem ten salám s pocitem jednoduchého potěšení – takového, které člověk zná jen u jídel, jež ho doprovází celý život. Už jsem si připravoval chleba, když jsem si všiml, že salám vypadá nějak… divně.

Nejdřív jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Ale když jsem ho položil na prkénko, všiml jsem si, že na povrchu je jakýsi zvláštní, podivně lesklý otisk. Malý kruhový vzor, skoro jako by ho někdo označil pečetí. Byl tam zřetelně vyražený znak – cosi jako malá spirála.

„Co to má být?“ zamumlal jsem si.

Dotkl jsem se ho prstem. Otisk byl hladký, světlejší než zbytek plátku, a působil tak uměle, že jsem začal pochybovat, jestli jsem nekoupil nějakou novou edici salámu, kterou výrobce označuje „pro zábavu“. Ale když jsem se podíval na obal, nic tam nebylo. Žádná reklama, žádná novinka, žádná upozornění. Salám úplně obyčejný.

Krájel jsem dál – a pak jsem zpozoroval něco mnohem horšího.

Ve středu salámu, hluboko uvnitř, bylo něco zapíchnuté. Nejprve jsem myslel, že je to vzduchová bublina, ale když jsem kousek odkrojil, z masa vykoukla tenká kovová nitka. Vytáhl jsem ji opatrně pinzetou a zjistil, že je to miniaturní kousek drátku, stočený do spirály – přesně stejné, jaká byla vyražená na povrchu.

Zarazilo mě to.
Kdo by vkládal do salámu drobné kovové spirály?
A proč?

Začal jsem odřezávat další plátky.
Na druhém – nic.
Na třetím – opět spirála.
Na čtvrtém – dokonce dvě.

V tu chvíli už jsem měl husí kůži. Rádio hrálo dál, ale já ho najednou slyšel jako skrz vodu. Co nejopatrněji jsem rozřízl celý váleček salámu podélně. Uvnitř bylo schované něco, co rozhodně nepatřilo do žádného potravinářského výrobku.

Podélně zapasované v mase se skrývalo cosi jako… malinká kovová kapsle. Sotva centimetr dlouhá, hladká, uzavřená. Na první pohled vypadala jako součást nějakého zařízení, které se omylem připletlo do výroby. Ale když jsem se ji pokusil otevřít, nešlo to. Kov byl pevný a bez sebemenší spáry.

Stál jsem tam nad otevřeným salámem a měl pocit, že se dívám spíš na záhadný artefakt než na jídlo.

A pak se to stalo.

Kapsle se najednou rozpálila. Ne moc – jen lehce, ale dost na to, aby mě píchla do prstů. Upustil jsem ji na stůl. Odrazila se od dřeva a kutálela se, až se zastavila u okraje chleba, jako by měla vlastní vůli.

A tehdy se rádio samo vypnulo.
Bez prasknutí, bez šumu.
Prostě — ticho.

Díval jsem se na kapsli a najednou jsem měl pocit, že už nejsem doma. Že něco jiného vstoupilo do místnosti, i když nebylo vidět.

Kapsle se přestala hýbat. Jen ležela. A přesto jsem cítil, že mě pozoruje.

O obyčejném salámu už jsem neměl nejmenší iluze.

A dnes ráno, když jsem se probudil, našel jsem na stole mezi drobky chleba nový otisk – spirálu. Tentokrát ne na salámu.
Tentokrát na dřevě stolu.

A kapsle byla pryč.

Nevím, jestli se sama odkutálela…
nebo jestli si pro ni někdo přišel.

Ale jedna věc je jistá – obyčejný salám to rozhodně nebyl.