Stála před ním sotva dvacetiletá, drobná, s tváří bledou jako ranní mlha. Vlasy měla spletené do neupraveného copu a oblečení, které nosila, bylo tak obyčejné, že by si jí člověk v přístavu snadno spletl s pomocnicí rybáře. Jenže její oči… ty byly úplně jiné. Kapitán si toho všiml hned, ale odmítal tomu přikládat význam. Měl za sebou desítky let na moři, setkal se s piráty, bouřemi, povodněmi i podivnými úkazy, které se nedaly vysvětlit. A přesto měl pocit, že právě teď stojí před něčím, co se vymyká všem jeho zkušenostem.

„Říkáš, že víš, kde je naše loď?“ zeptal se, hlas měl tvrdý, rázný, přesto se v něm zračilo zvláštní napětí.
Dívka jen přikývla. „Nebojte se, kapitáne. Vrátil se.“

„Kdo se vrátil?“ zvýšil hlas. „Přece nikdo nepřežil. To místo—“ Zarazil se. Nikdy o tom nemluvil, nikomu neřekl, co viděl v poslední vlně, než se loď propadla do ticha.

Dívka k němu přistoupila blíž. „Nemluvím o nikom z posádky,“ zašeptala. „Mluvím o něm.“

Kapitán ucítil, jak se mu stáhl žaludek. Nechtěl tomu rozumět, ale každé její slovo v něm otevíralo starou, pečlivě skrytou vzpomínku. Jeden okamžik, který ho pronásledoval celé roky – stín na hladině, hlubší než voda, a hlas, který slyšel jen on.

„To je nesmysl,“ odsekl. Ale i jemu samotnému to znělo nepřesvědčivě.

Dívka se lehce pousmála. „Možná pro vás. Ale já ho slyším každý den.“

Kapitán ucouvl, až narazil zády do stolku s mapami. „Kdo jsi?“

„Říkáte mi dívka,“ odpověděla klidně. „Lidé si pro mě vždycky najdou jednoduché jméno. Ale moře jiné jméno zná. A on také.“

Když to řekla, místností projel mrazivý závan studeného vzduchu, i přesto že dveře byly zavřené. Plamen lampy nad stolem se zachvěl a kapitán cítil, jak se mu na předloktí zježí chloupky. Dívka přistoupila k mapě a bez váhání položila prst na místo, kterému se každý námořník vyhýbal.

„Sem půjdete,“ řekla prostě. „Čeká tam. Ne na vás. Na mě.“

Kapitán polkl. „To nemůžeme riskovat. To místo je zakleté. Loď by tam—“

„Loď se vrátí,“ přerušila ho. „Ale ne proto, že vy ji povedete. Vrátí se, protože on to tak chce. A já… já jsem jediná, kdo mu může odpovědět.“

Kapitán v ní najednou neviděl obyčejnou dívku. Viděl někoho, kdo se nikdy nebál hlubin, někoho, jehož oči měly stejnou barvu jako šest set metrů pod hladinou – temnou, hlubokou a plnou tajemství, která nikdo neměl znát.

„Proč já?“ vydechl.

Dívka se konečně podívala přímo na něj. „Protože jste byl první, kdo ho slyšel. A on si to pamatuje.“

V tu chvíli kapitán pochopil dvě věci.
Za prvé: zítřejší plavba bude mnohem víc než jen cesta na moře.
A za druhé: dívka před ním není obyčejná. Není dokonce ani člověk tak úplně.

A moře… moře si ji přišlo vyžádat zpátky.