Nejdřív jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Řeka byla rychlá, studená, plná jarní vody z tajících hor, a představa, že by se v ní jen tak vznášelo mládě medvěda, byla absurdní. Ale když jsem se zastavil a zadíval se pozorněji, pochopil jsem, že to není klam ani kus dřeva. Tělo se jemně kolébalo ve vlnách, jednou se naklonilo ke břehu, podruhé ho proud odtáhl zpátky od pevniny.

Srdce se mi rozbušilo. Byl jsem sám, žádné město nablízku, jen šumění vody a vzdálené volání havranů. Cesta tudy vedla mezi dvěma strmými břehy, kam lidská ruka málokdy vkročila. A přesto právě tady – v tichu, které přetrhával jen vítr – se odehrával okamžik, který jsem si nedokázal vysvětlit.

„To není možné,“ zamumlal jsem nahlas.

Medvídě se znovu pohnulo. Tentokrát jsem viděl zřetelně, jak se jedna drobná tlapka zachytává o hladinu, jako by hledala něco, čeho by se mohla přidržet. Nebyl mrtvé. Byl živý. A tonul.

Neváhal jsem. Seběhl jsem po strmém břehu, klouzavá hlína se mi lepila na boty a kameny se sypaly dolů jako drobná lavina. Když jsem se dostal těsně k okraji vody, ledový vzduch mě bodl do plic. Natáhl jsem ruku, ale proud byl silnější, než jsem čekal. Medvídě se točilo jako malá loď bez kormidla, jeho tlapky bezmocně škrábaly vodu, a v jeho očičkách jsem viděl čirý strach.

„Drž se,“ řekl jsem tiše, i když jsem věděl, že mi nerozumí.

Vlezl jsem do vody. Ledová jako čerstvě rozlomený kus zimy mě zasáhla do kostí, ale neměl jsem na výběr. Proud mi stahoval nohy, ale přesto jsem se prodíral dopředu, každým krokem zápasil o rovnováhu. Když jsem konečně dosáhl mláděte, zachytil jsem ho za mokrou srst a přitáhl k sobě.

Bylo překvapivě lehké. Drobný uzlík tepla, který ještě nepohltila voda. Zabalil jsem ho do bundy, kterou jsem okamžitě svlékl, a začal pomalu couvat ke břehu. Cítil jsem, jak se medvídě třese – zimou, strachem nebo vyčerpáním, to jsem nedokázal rozeznat.

Když jsme se konečně vyškrábali na břeh, svalil jsem se do trávy. Voda ze mě kapala, zuby mi drkotaly a ruce jsem měl necitlivé, ale neodvážil jsem se mládě pustit. Teprve po chvíli, když se trochu uklidnilo, jsem si všiml něčeho zvláštního – malá ranka na jeho boku, sotva viditelná, jako by ho něco švihlo nebo udeřilo. Kdo ví, jak se do řeky dostal.

„Kde máš mámu?“ zeptal jsem se spíš sám sebe.

Jako odpověď se ozvalo hluboké zapraskání větví v lese. Ztuhl jsem. Zvuk, který následoval, byl nezaměnitelný – těžké kroky, pomalé, ale jisté, blížící se směrem k nám.

Medvědice.

V očích mě pálil strach. Každý příběh o tom, co dokáže rozzuřená matka medvěda, se mi v hlavě znovu vybavil. Ale mládě se ke mně tisklo, a já se nedokázal zvednout a utéct. Byl jsem studený, unavený a hlavně – ta situace byla zcela bezvýchodná.

Z lesa se vynořila silueta. Obrovská. Mocná. Srst měla mokrou, jako kdyby sama přešla řeku. Její oči se střetly s mými. Nevrčela. Nevykročila proti mně. Jen se pomalu přiblížila a sklonila hlavu k mláděti.

To zakňučelo, natáhlo k ní tlapku a celým tělem se ke mně ještě jednou tisklo, jako by váhalo, ke komu patří. Medvědice ho však jemně uchopila do tlamy, překvapivě něžně, a pozvedla ho ze země.

Na moment se zastavila. Dívala se přímo na mě – a já měl pocit, že v jejím pohledu není hněv, ale cosi jako uznání. Nebo snad pochopení.

Pak se otočila a zmizela zpátky v lese.

Zůstal jsem sedět na studené zemi, promočený, vyčerpaný a neschopen slova. Až o několik minut později mi došlo, že jsem právě přežil něco, co se nepodobá žádnému lidskému setkání. Něco divokého, opravdového, nečekaného.

A od toho dne, kdykoli procházím kolem té řeky, nemůžu si pomoct – vždycky se na chvíli zastavím. A vždycky mám pocit, že mě z lesa někdo sleduje. Ne jako hrozba. Spíš jako tichý pozdrav.