Jenže ten okamžik ticha, který následoval, byl až příliš zvláštní. Vzduch ztěžkl, jako by mezi námi viselo něco neviditelného, co vlka drželo na místě. Jeho srst se na hřbetě zježila, uši měl napjaté dopředu a ocas sklopený, ne však ve strachu, ale v jakémsi opatrném očekávání. Nebyl to zvíře, které se rozhodlo ustoupit. Byl to predátor, který vyhodnocoval situaci – a viditelně váhal.

Pomalu jsem popadla dech. Vedle mě se bratr ani nepohnul, jen pevněji sevřel klacek, který si před chvílí zvedl ze země. Doufal, že mu dodá odvahu, ale oba jsme věděli, že proti vlkovi je to stejně užitečné jako deštník proti bouři.

Na okamžik zavládlo naprosté ticho. Pak se z hlubokého lesa ozvalo prasknutí větve. Ostré, jasné, jako krok někoho, kdo se snažil být tichý, ale ne zcela se mu to povedlo. Vlk trhl hlavou tím směrem, jeho tělo ztuhlo v naprostém soustředění. A tehdy jsem si uvědomila, že jeho pozornost nesměřuje k nám. Sledoval něco mnohem dál. Něco, co jsme zatím neviděli.

„Možná je tam další,“ zašeptal bratr.

Ale vlk se nechoval jako zvíře, které vyhodnocuje smečku. Jeho oči se rozšířily, koutky tlamy se stáhly dozadu a z hrdla se vydral hluboký, varovný zvuk. Nebylo to vrčení mířené na nás – bylo to varování adresované někomu jinému.

Když se ozval druhý zvuk, tentokrát blíž, popadlo mě zděšení. Ne proto, že bych čekala dalšího vlka. Ten krok, to dunění… to nebyl lehký pohyb šelmy. Bylo to těžké, pomalé, téměř lidské.

Vlk odskočil o několik kroků stranou a dál sledoval temnotu před sebou. A pak jsme to uviděli i my.

Z houští vyšel muž. Nebo spíš něco, co jako muž působilo jen vzdáleně. Byl vysoký, hubený až kostnatý, jeho oblečení roztrhané a špinavé, jako by se celé měsíce potuloval lesem. Oči měl podivně zhaslé, nepřítomné, a přesto v nich bylo cosi nebezpečného, až mrazivého. Vlčí oči zářily, ale ty jeho měly výraz, který nedokážete zařadit – nebyl to hlad, nebyla to zlost, nebyl to strach. Byla to prázdnota.

Bratr mě chytil za ruku. „To není normální,“ zašeptal.

Muž se zastavil pár kroků od vlka, ale jako by ho vůbec neviděl. Vlk couvl ještě o kousek, tentokrát s ocasem více u země – respekt, ne strach. A tehdy nám došlo, že ten muž rozhodně nepřišel jako poutník nebo ztracený turista. Něco na něm bylo špatně. Tak špatně, že i vlk, dravec zvyklý čelit zimě, hladu a těžkým nocím, raději ustoupil.

Muž pozvedl hlavu, jako by konečně vnímal okolí, a jeho pohled se na nás na okamžik zastavil. Ne mrknutí, ne výraz – jen ten chladný, odcizený pohled, který vám projede až do morku kostí. Instinkt mi křičel, ať uteču. Bratr mě táhl dozadu, ale nohy jsem měla jako z kamene.

A pak, naprosto nečekaně, vlk udělal něco, co nikdo z nás nechápal – rozběhl se směrem pryč od muže, ale zároveň kolem nás, jako by se nás snažil odtáhnout z jeho cesty. Proběhl tak blízko, že jsem ucítila teplo jeho srsti. Ani jednou se neohlédl.

„Utíkej!“ vydechl bratr.

Tentokrát jsem poslechla.

Za námi se ozval výkřik. Ostrý, krátký – a pak znovu ticho. Zanechali jsme za sebou les, vlka i toho muže, ale věděla jsem, že ten okamžik se mi navždy vryje do paměti. Ne kvůli strachu, ale kvůli tomu, že jsem poprvé v životě viděla divoké zvíře ustoupit před tím, co nemělo tvář šelmy, ale člověka.

A to bylo děsivější než jakýkoli vlk.