Když jsem byl malý, bral jsem babiččiny zvyky jako něco mezi kouzelnictvím a podivínstvím. Hlavně jeden rituál mi vrtal hlavou celé dětství – její neustálé manipulování s česnekem. Měla ho doslova všude. Zavěšený nad dveřmi, schovaný za oknem, nacpaný ve skříni, dokonce i v malé látkové kapsičce pod polštářem. Když jsem se jí jako dítě ptal, proč to dělá, jen se tajemně usmála a řekla: „Jednou pochopíš.“ Jenže já nechápal vůbec nic – připadalo mi, že je to jen další její zvláštnost, kterou beru jako součást života na venkově.

Trvalo mnoho let, než jsem se odvážil zeptat znovu. Stalo se to až po jejím odchodu, když jsem uklízel její dům a narazil na starou dřevěnou truhlu pod postelí. Byla plná sušeného česneku, věnečků, stroužků i malých svazečků pečlivě převázaných červenou nití. A k tomu starý sešit s jejími poznámkami. Poprvé jsem měl pocit, že stojím před něčím mnohem hlubším než jen kuchyňskou surovinou.

V sešitě jsem našel ručně psané příběhy – ne recepty, ale vzpomínky. Česnek se v nich objevoval pokaždé jako symbol ochrany. Babička psala o tom, jak jejich rodinu v těžkých dobách držel pohromadě právě tento jednoduchý dar přírody. Byl pro ni připomínkou odolnosti, zdraví a síly předchozích generací. Česnekem léčila rýmu, chránila dům, potírala strachy a obavy, které se neodvážila vyslovit nahlas. A především – byl to prý poslední „talent“, který ji naučila její vlastní maminka během války.

Když jsem četl její zápisky, uvědomil jsem si, že důvod nebyl vůbec podivný. Nebyl ani magický, ani pověrčivý. Byl lidský. Česnek byl pro babičku způsob, jak dát své rodině to, co sama kdysi nedostala – pocit bezpečí. V každém zavěšeném stroužku viděla štít proti nemocem, špatným náladám, neštěstím i samotě. Nešlo o pověru, ale o tichý projev lásky.

Nejvíc mě dojalo, když jsem našel malý sáček s česnekem pečlivě schovaný v šuplíku, na kterém bylo napsáno moje jméno. Babička plánovala dát mi ho, až budu odcházet z domu, možná při stěhování nebo před nějakou životní změnou. Nikdy jsem ten okamžik nezažil, ale pocit, který mě zaplavil, byl silnější než jakákoli slova. Chápat, že i tenhle malý stroužek byl součástí její péče, mě doslova posadil do ticha.

A tak stojím v jejím domě, držím v ruce obyčejný česnek a uvědomuji si, že všechno, co jsem pokládal za babiččinu zvláštnost, bylo ve skutečnosti jejím způsobem říkat: „Jsem s tebou, i když nejsem vidět.“

Dnes už česnek nevnímám jako obyčejnou surovinu. Je to pro mě připomínka jejího života, její síly a tichého, nenápadného způsobu, jakým milovala. A pokaždé, když jeden zavěsím nad dveře, mám pocit, že babička je zase na chvíli se mnou.