Když mi máma zavolala s tím, že při úklidu narazila v tátově staré zásuvce na „něco zvláštního“, vůbec jsem netušil, jak vážně to myslí. Její hlas byl tichý, skoro rozechvělý, jako by se bála vyslovit název toho předmětu nahlas. Řekla jen: „Musíš přijet. Tohle ti musím ukázat osobně.“ A tak jsem ještě téhož odpoledne stál v našem rodinném domě, kde všechno vonělo stejně jako kdysi, ale ve vzduchu byla náhlá tíseň, kterou jsem neuměl pojmenovat.

Máma mi podala malou dřevěnou krabičku. Byla těžší, než jsem čekal, a na jejím víku byla vyrytá značka připomínající starý symbol, který jsem znal jen z tátových zaprášených knih o historii a záhadách. Když jsem víko otevřel, objevil se přede mnou předmět, který vypadal jako směs starožitnosti a něčeho, co by patřilo do tajné laboratoře. Kovový váleček s jemnými gravurami a podivným mechanismem, jenž vypadal, jako by se dal aktivovat jedním nepozorným pohybem.

„Myslíš, že je to to…?“ zeptala se máma tiše, ale já věděl přesně, co má na mysli. Přesně na tuhle věc jsme oba mysleli už několik let – od chvíle, kdy táta začal být tajemnější, uzavřenější a trávil hodiny sám v pracovně. Často jsme si říkali, že má nějaké tajemství, ale nikdy nás nenapadlo, že po jeho smrti se s ním opravdu setkáme tváří v tvář.

Předmět jsem opatrně zvedl. Na jeho spodní straně byla ukrytá malá přihrádka s pergamenem. Tátův rukopis byl nezaměnitelný – pevný, pravidelný a až neobvykle klidný. V krátkém dopise psal o „věci, která nesmí být použita, dokud nepřijde čas“, o povinnosti, kterou prý přebírá další generace, a o tom, že jednou pochopíme. Tyto věty mě zneklidnily víc než samotný předmět. Co tím mínil? Byl to nějaký rituální artefakt? Něco, co studoval v rámci svého celoživotního zájmu o staré kultury? Nebo snad reálný klíč k něčemu, o čem jsme ani netušili?

Máma sledovala moji reakci a snažila se marně skrýt svůj strach. Já sám jsem cítil směs zvědavosti a děsu. Byl to jen sběratelský kousek, nebo se táta zapletl do něčeho, o čem jsme nikdy neměli vědět? Podle gravur to vypadalo jako součást nějakého mechanismu – snad starého přístroje, snad symbolického artefaktu. Něco, co mohlo mít hodnotu… nebo význam.

Strávili jsme celou noc tím, že jsme hledali další stopy v jeho pozůstalosti. Fotografie, poznámky, knihy s podtrhanými pasážemi. A čím víc jsme nacházeli, tím byla věc z krabičky záhadnější. Byla zmíněna v několika tátových zápiscích – vždy jen krypticky, nikdy přímo. Slova jako „střežit“, „čelit pravdě“ a „nezneužít“ působila skoro až apokalypticky, ale možná šlo jen o jeho poetický styl.

Odpověď jsme zatím nenašli. A i když je ten předmět teď přede mnou na stole, stále nevím, jestli se máme bát… nebo jestli je to jen poslední hádanka člověka, kterého jsme milovali. Jediné, co vím, je, že tátovo tajemství teprve začíná odhalovat svůj skutečný význam. A možná to, čeho se bojíme, není samotný předmět – ale pravda, kterou s sebou nese.