Rodinné večeře u nás bývaly vždy hlasité, plné smíchu, drobných hádek a komentářů k úplně všemu, co se v rodině dělo. Jenže tentokrát jsem si poprvé všiml něčeho, co mě zneklidnilo víc, než bych si připustil. Můj zeť na mě celou dobu zíral. Ne jen tak letmo. Ne jako když někdo zamyšleně kouká do prázdna. To byly upřené, soustředěné, až nepříjemně pronikavé pohledy.

Zpočátku jsem to ignoroval. Myslel jsem, že třeba přemýšlí, chce něco říct nebo se mu zdá něco na mém oblečení divného. Ale když jsem během hodiny několikrát zvedl oči a pokaždé narazil na jeho pohled, začal jsem být nervózní. Dokonce i moje žena si všimla, že se chová nějak zvláštně, ale jen pokrčila rameny, jako by to nebylo nic důležitého.

Když už jsem to nemohl vydržet, odkašlal jsem si a zeptal se napůl žertem, napůl vážně:
„Prosím tě, děje se něco? Celý večer na mě koukáš, jako bych snědl talíř i s příborem.“

Zeť se zarazil, pak se usmál – takovým tím podivným způsobem, kdy úsměv patří někde mezi rozpaky a úlevou. A pak řekl něco, co jsem naprosto nečekal.

„Čekal jsem, jestli si toho všimnete. A vlastně jsem rád, že ano… protože jsem vám chtěl něco říct,“ začal pomalu. V tu chvíli jsem málem litoval, že jsem se zeptal. Celá rodina ztichla jako na povel. On pokračoval: „Celou dobu si vás pozorně prohlížím, protože jsem v posledních měsících slyšel od vaší dcery jen jednu věc – že jste se změnil. Že jste klidnější, laskavější… a že jste prý konečně začal více myslet na sebe. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči.“

Zůstal jsem sedět překvapeně jak přimražený. Čekal jsem kritiku, výčitku, nebo nějaký trapný komentář o tom, že jsem udělal něco špatně. Ale on pokračoval dál:

„Pravda je, že jsem vám vždycky trochu nerozuměl. Byl jste přísný, někdy až moc.“ Sklopil oči, ale vzápětí je opět zvedl. „Ale dnes… dnes jsem poprvé viděl, že jste víc otevřený. Že se usmíváte. Že posloucháte. A chtěl jsem si být jistý, že to není jen náhoda. Vidím teď, proč na vás dcera nedá dopustit.“

Musím přiznat, že mě jeho slova zasáhla víc, než bych čekal. Všechna ta léta, kdy jsem si myslel, že zeť mě bere s odstupem, nebyla ani zdaleka tak komplikovaná, jak jsem se domníval. Jen jsme jeden druhému nerozuměli – každý z jiného důvodu.

Najednou jsem pocítil zvláštní úlevu. Už jsem si nemyslel, že jsem udělal něco špatně. Naopak – poprvé za velmi dlouhou dobu jsem měl pocit, že mě někdo vidí takového, jakým opravdu jsem. A že možná nastal čas přestat se bát, co si o mně ostatní myslí, a začít se ptát, proč jsem s tím čekal tak dlouho.

Zeť se usmál znovu, tentokrát opravdově. „Takže… omlouvám se za to zírání. Ale nebojte, je to v dobrém.“

A já jsem se jen zasmál. „Příště mi to klidně řekni hned. Ušetříš mi pár šedivých vlasů.“