Byl to jeden z těch dní, kdy únava doléhá ze všech stran. Lenka, třicetiletá zdravotní sestra, měla za sebou dvanáctihodinovou směnu na oddělení dlouhodobě nemocných. Práce ji bavila, ale poslední měsíce se oddělení potýkalo s nedostatkem personálu. Každý, kdo chtěl zůstat, musel zvládnout víc, než bylo lidsky možné.

Když se ten den chystala konečně odejít domů, zastavila ji hlavní sestra.
„Lenko, prosím tě, mohla bys ještě zajet na soukromou návštěvu? Pan Říha, bývalý chirurg, ochrnutý po nehodě. Nikdo jiný dnes nemůže. Potřebuje asistenci při koupeli.“
Lenka se zarazila. „Teď? Já už mám přesčas.“
„Vím, ale jeho dcera si výslovně přála, abys tam šla ty. Dobře ti zaplatí. A víš, jak to tu chodí – odmítneš jednou, příště už tě třeba nebudou potřebovat.“

Lenka zaváhala, ale nakonec kývla. Nechtěla riskovat ztrátu práce.

Dům pana Říhy stál na okraji města, obklopený zarostlou zahradou. Když Lenka vystoupila z auta, zafoukal studený vítr a z komína se táhl tenký pramínek kouře. Přivítala ji dcera pacienta, drobná žena kolem čtyřicítky, s unavenýma očima.

„Jsem ráda, že jste přijela,“ řekla tiše. „Otec je poslední dobou neklidný. Někdy se chová… zvláštně. Ale vy si s ním jistě poradíte.“

Lenka přikývla. V domě panovalo šero a zvláštní chlad. Všude voněly staré bylinky a dezinfekce. Z ložnice v patře se ozývalo tiché hučení elektrického vozíku.

Když vešla dovnitř, uviděla muže s ostře řezanou tváří, kdysi jistě silnou a autoritativní, nyní ale zbědovanou. Ležel na posteli, přikrytý dekou, oči měl otevřené a upíral je na strop.
„Dobrý večer, pane Řího,“ řekla Lenka jemně. „Jmenuju se Lenka, jsem zdravotní sestra. Pomůžu vám s koupelí.“

Žádná odpověď. Jen pomalé otočení hlavy. Jeho oči byly pronikavě modré, ale mrtvé, bez výrazu.

Lenka mu pomohla přesunout se na speciální křeslo a odvezla ho do koupelny. Dveře vrzaly, světlo nad vanou blikalo. Koupelna byla obrovská, ale působila prázdně. Na stěnách visely staré lékařské diplomy, zrcadlo bylo pokryté tenkou vrstvou páry.

Napustila vodu, zkontrolovala teplotu a pomalu začala muže svlékat. Přitom cítila zvláštní napětí, jakoby ji někdo sledoval. Když se ohlédla, ve dveřích nikdo nebyl.

„Nebojte, bude to rychlé,“ ujistila ho.
Ale muž promluvil poprvé:
„Ve vaně… tam se to děje.“

Lenka ztuhla.
„Co myslíte?“
„Oni tam jsou,“ zašeptal. „Každou noc. Jen když je voda.“

Lenka to přisoudila zmatenosti, která často postihuje pacienty s nervovými poruchami. Usmála se, i když nervózně. „Nebojte se, jsem tu s vámi.“

Když ho pomalu spouštěla do vany, voda se zdála chladnější, než by měla být. Na hladině se tvořily drobné kruhy, i když se nikdo nepohnul. Lenka se sklonila, aby zkontrolovala teplotu – a v tom okamžiku ucítila ledový závan.

Zvedla hlavu. Na protější zdi, v zrcadle, zahlédla odraz ženy. Stála přímo za ní – bledá, s dlouhými černými vlasy, mokrými, jako by právě vyšla z vody. Její oči byly prázdné, kůže napnutá, a z úst jí stékala tenká čára vody.

Lenka se prudce otočila – ale nikdo tam nebyl.

„Vidíte ji, že ano?“ ozval se muž tichým, naléhavým hlasem.
Lenka se zalykala. „Koho?“
„Mou ženu,“ řekl. „Zabil jsem ji. Před pěti lety. Utopil jsem ji tady, v té vaně. Říkal jsem si, že nikdo nikdy nepřijde na to, co se stalo. Ale ona… se vrací. Když mě někdo koupe, přichází taky.“

Lenka ustoupila. „To… to není možné.“
Voda ve vaně se začala čeřit, jako by v ní něco plavalo. Bubliny, stíny, a pak – ruka. Bílá ženská ruka se pomalu vynořila zpod hladiny, prsty se natáhly k povrchu a zachytily se za okraj vany.

Lenka vykřikla. Ucouvla, ale muž se usmál – děsivým, klidným úsměvem.
„Říkal jsem vám to. Ona chce, abych se přidal.“

Voda se rozlila po podlaze. Zvedla se vlna, která zaplavila koupelnu, a světlo nad nimi prasklo. Lenka se pokusila utéct, ale dveře nešly otevřít. Voda jí sahala po kotníky, po kolena, stoupala výš. V odrazu zrcadla viděla postavu ženy, jak se k ní blíží, a její ústa se pohybovala beze zvuku.

Když dveře konečně povolily, Lenka vyběhla ven, křičela o pomoc. Dceru pana Říhy našli v obýváku, v bezvědomí. Když se probrala, opakovala jen:
„Říkala jsem vám, že ho nemáte koupat po setmění…“

Policie později zjistila, že pan Říha zemřel právě té noci – utopený ve vaně, i když byl zcela ochrnutý. Lékaři si to nedokázali vysvětlit.

Lenka se po incidentu zhroutila. V nemocnici, kam ji převezli, opakovala jen:
„Ta ruka… držela ho za krk.“

Od té doby se v tom domě nikdo neusadil. A sousedé tvrdí, že když v noci zaprší a voda teče po střechách, z koupelny ve druhém patře je slyšet ženský hlas, který šeptá:
„Ještě není čistý… ještě ne.“

A vanu prý někdy naplní voda sama od sebe.