Na první pohled to byla obyčejná svatba. Všechno bylo dokonale naplánované – bílé květiny, slavnostní hudba, úsměvy hostů, lesknoucí se sklenice se šampaňským. Vzduch voněl směsí růží, vosku a lehkého napětí, které vždycky doprovází velké životní okamžiky.

Nevěsta Eliška stála uprostřed sálu v nádherných šatech z jemné krajky. Její oči se leskly, ruce se jí třásly, ale úsměv měla pevný. Po jejím boku stál Petr, muž, kterého si měla vzít – klidný, upravený, s výrazem člověka, který má všechno pod kontrolou.

Když moderátor, přátelský postarší muž, dořekl slavnostní větu:
„A teď může ženich políbit nevěstu,“
všichni očekávali klasickou scénu – potlesk, polibek, smích, možná i pár slz dojetí.

Ale místo toho nastalo ticho.

Eliška neudělala ani krok. Její oči zůstaly upřené na Petrovu tvář – ne však s láskou, ale s výrazem, který nikdo v sále nedokázal rozpoznat. Petr k ní naklonil hlavu, ale ona ucouvla. Její ruce křečovitě svíraly kytici, okvětní lístky se začaly trhat pod tlakem jejích prstů.

„Eliško?“ zašeptal Petr, tiše, sotva slyšitelně.

A tehdy se ozvalo první cvaknutí – z rohu místnosti, kde stál svatební fotograf. Objektiv zachytil moment, který se měl stát symbolem celé té podivné události.

Eliška sklopila oči – a na jejím krku se zaleskl tenký zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru kapky. Ten přívěsek, který jí kdysi dal jiný muž.

„Ne,“ řekla tiše. Její hlas se zlomil, ale to slovo zaznělo jasně a ostře.
„Ne?“ zopakoval moderátor nejistě.
„Nemůžu,“ zašeptala Eliška a ustoupila o krok.

V sále to zašumělo. Matka ženicha vstala, svědek ztuhl, svatební koordinátorka se nešťastně chytila za hlavu.

„Co to děláš?“ sykl Petr, jeho tvář zbledla.
„Já… já nemůžu,“ zopakovala Eliška. „Promiň.“

Nikdo nevěděl, co si o tom myslet. Všichni to brali jako nervy, paniku, možná slabost. Ale v Eliščiných očích byl strach.
Znovu se podívala na řetízek na svém krku, jako by ji pálil. A pak, pomalu, se rozhlédla po sále – po všech těch známých tvářích, které se teď tvářily vyděšeně, nechápavě.

A její pohled se zastavil u dveří.

Tam, ve stínu, stál muž v tmavém kabátu. Nepozvaný. Tvář měl částečně skrytou, ale Eliška ho poznala okamžitě. Její bývalý snoubenec – Adam. Ten, který měl před dvěma lety tragicky zahynout při autonehodě.

Někdo z hostů si všiml, kam se dívá, a otočil se taky. Ale u dveří už nikdo nestál. Jen slabý závan chladného vzduchu, který dovnitř vnesl vůni deště.

Eliška zbledla. Ruce jí klesly, kytice jí vypadla na zem.
„Viděla jste něco?“ zeptala se tiše svědkyně.
Eliška zavrtěla hlavou, ale její rty se chvěly.

Petr se k ní sklonil a znovu se pokusil o polibek – ale dřív než se jejich rty dotkly, ozvalo se prasknutí světla. Lustr nad nimi zablikal a celý sál se na okamžik ponořil do tmy.

Nastala panika. Hosté křičeli, děti plakaly, hudební technik pobíhal kolem s baterkou.
Když se světla po několika vteřinách znovu rozsvítila, Eliška stála uprostřed sálu sama. Petr zmizel.

Zůstala jen jeho boutonnière – malá bílá růže, ležící u její nohy.

Policie prohledala celý areál. Po ženichovi se slehla zem. Na záznamech z kamer nebylo vidět nic podezřelého – jen krátký záblesk světla a stín, který se mihnul u dveří sálu. Stejný stín, který zachytil i svatební fotograf na poslední snímek před výpadkem proudu.

Když snímek později zvětšili, bylo jasně vidět, že vedle Petra stojí muž, který se mu nápadně podobá. Ale nešlo o odraz, ani o hosta.

Tvář toho muže byla bledá, vlhká a poznamenaná jizvami – přesně tak, jak vypadalo Adamovo tělo, když ho tehdy našli po nehodě.

Eliška po té události zmizela. Svatba se nikdy nedokončila, zůstaly jen šeptané historky, rozmazané fotografie a jeden ztracený ženich.

Lidé z města říkají, že když se v místním kostele koná svatba, někdy se při slovech „A teď může ženich políbit nevěstu“ na okamžik rozhostí podivné ticho.
A v tom tichu – pokud se opravdu dobře zaposloucháte – je slyšet hlas ženy, který tiše šeptá:
„Ne… já nemůžu.“

A nikdo už neví, jestli to říká ze strachu, nebo z lásky, která nikdy neskončila.