Kolbása s tajemstvím: Co jsem našel uvnitř, změnilo můj život

Byl to obyčejný sobotní večer. Venku pršelo, rádio hrálo tichou hudbu a já jsem se rozhodl udělat si malou radost – otevřít láhev červeného vína a k tomu sníst domácí klobásu, kterou jsem před týdnem koupil na farmářském trhu. Prodával ji starší muž s hlubokým hlasem a neobvyklým úsměvem. Když mi ji podával, řekl jen:
„Tahle klobása není pro každého. Ale pro vás – ano.“

Tenkrát jsem se tomu zasmál a považoval to za reklamní trik.

Kuchyň byla zahalená do teplého světla lampy, nůž se leskl na prkénku. Když jsem do klobásy řízl, ozvalo se zvláštní křupnutí. Nejprve jsem si myslel, že je to jen tvrdší kousek masa, ale když jsem ji rozřízl úplně, ztuhl jsem.

Uvnitř, mezi kousky masa a tuku, se třpytil malý kovový předmět.

Omytý od tuku vypadal jako stříbrný přívěsek, starý, s rytinou drobných písmen. Zvedl jsem ho a utřel do ubrousku. Na jedné straně bylo vyryto:
„Nezapomeň, kdo jsi.“

Na druhé straně čísla – 1953 – 07 – 12.

Nechápal jsem. Vzpomněl jsem si na toho muže z trhu. Jeho stánek neměl žádný název, jen nápis „Pravé domácí produkty z hor“. Nikdy jsem ho předtím neviděl. Vzal jsem přívěsek do ruky, a přitom mě napadlo, že by to mohlo být něco cenného, možná i historického.

Ale zároveň… bylo v tom něco znepokojivého.

V klobáse přece nemá být žádný přívěsek.

Celou noc jsem nemohl spát. Ležel jsem v posteli a přemýšlel, jestli mám zavolat policii, nebo to prostě hodit do koše. Nakonec zvítězila zvědavost. Druhý den jsem se vydal zpět na trh.

Stánek tam nebyl.
Nikdo o něm nikdy neslyšel.

Prodavači z vedlejších stánků tvrdili, že na tom místě nikdo nestával – prý tam byl volný prostor. Když jsem jim popsal staršího muže v kožené zástěře, pokrčili rameny.

Rozhodl jsem se zjistit víc. Čísla na přívěsku mohla být datum – 12. července 1953. V archivu města jsem začal hledat, jestli se toho dne stalo něco zajímavého. A našel jsem to.

V novinovém článku z té doby stálo:

„Při požáru masného závodu ve vesnici Sklená Hora zahynulo pět lidí, mezi nimi i majitel – řezník jménem Václav Bartoš.“

Pod článkem byla rozmazaná fotografie. Když jsem se na ni podíval, srdce se mi zastavilo. Byl to ten samý muž, který mi prodal klobásu.

Zůstal jsem stát s otevřenými ústy. To nebylo možné. Článek byl starý víc než sedmdesát let.

Ten den jsem se vydal do Sklené Hory. Byla to malá, zapomenutá vesnice v horách. Zbytky starého masného závodu tam stále stály – zarostlé, tiché, zčernalé od sazí. Dveře do hlavní budovy visely na pantech. Když jsem vstoupil dovnitř, ucítil jsem směs rzi a spáleniny.

A pak jsem ho uslyšel.
Tichý, kovový zvuk.
„Cink… cink…“

Rozhlédl jsem se. U zrezlého háku na zdi visel stejný přívěsek, jako ten, který jsem našel v klobáse.

Na stole ležela stará kniha – polorozpadlý účetní deník. Opatrně jsem ho otevřel. Byly v něm seznamy jmen, data a poznámky. Ale mezi nimi jedna stránka vyčnívala – napsaná jiným rukopisem:

„Každý, kdo ochutná moji práci, ochutná i mě. Maso nese paměť. Duše se nevytratí, dokud ji někdo neosvobodí.“

Pod textem bylo nakreslené malé oko.

Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce.
Rychle jsem odešel z budovy, přívěsek jsem pevně svíral v ruce. Když jsem se dostal k autu, měl jsem pocit, že mě někdo sleduje. Zastavil jsem se, otočil se – a v okně starého domu, hned naproti, se na okamžik objevil stín muže v zástěře.

Doma jsem přívěsek zavřel do zásuvky a rozhodl se na to zapomenout. Ale od té doby se začaly dít podivné věci. Každé ráno, když jsem otevřel lednici, cítil jsem vůni uzeného masa. I když jsem tam žádné neměl.

A jednou v noci – z kuchyně zazněl tichý hlas:
„Masem se živíš… ale víš, čím se živí maso?“

Nevím, co to znamenalo. Možná jsem se zbláznil. Možná ten přívěsek nese něco, co mělo zůstat pohřbené v čase. Od té doby jsem se masa nedotkl. Žiji jinak, vegetarián, s pocitem, že ve mně zůstalo něco, co ta klobása přinesla.

A když občas slyším z dálky zvuk řeznického nože nebo cítím kouř z uzenářské udírny, vybaví se mi ten muž z trhu, jak se na mě dívá a říká:
„Tahle klobása není pro každého. Ale pro vás – ano.“

A já už vím proč.